Výzva francouzské rozmanitosti

Výzva francouzské rozmanitosti

Od poloviny devatenáctého století měla francouzská imigrační politika dva cíle: podpořit pracovní trh dovozem pracovních migrantů a kompenzovat francouzský demografický deficit zvýhodněním trvalého usazení rodin cizinců a jejich integrací.

Díky prohlubujícím se vztahům s koloniemi v 19. a na počátku 20.století byl v oblasti pracovního trhu položen základ stabilního pohybu osob mezi Francií a jejími koloniemi. Přestože prvotní informace o počtech cizinecké populace pocházejí už z prvního sčítání lidu v roce 1851, pokusy kodifikovat a regulovat imigraci do Francie přicházejí až v období po druhé světové válce. Devastace po dvou světových válkách a nízký počet narozených byly příčinami nedostačujících domácích pracovních zdrojů. V té době spatřovala Francie částečné řešení tohoto problému v náboru zahraničních dělníků, zpočátku zejména z Belgie a Německa a také Polska, Ruska, Itálie a Španělska.

Imigrace do Francie vzrostla během válek za nezávislost a dekolonizace v padesátých a šedesátých letech. Francouzi vnímali především nijak neregulovaný příchod imigrantů z Alžíru, který se stupňoval v období vedoucímu k alžírské nezávislosti v roce 1962 a podpisu evianské dohody. Mezi příchozími z Alžíru byli jak bývalí francouzští kolonisté, tak Alžířané, kteří byli na francouzské straně během války za nezávislost. V roce 1962 bylo ve Francii kolem 350 tisíc tak zvaných „francouzských muslimů“. Počet Alžířanů vzrostl přes 470 tisíc v roce 1968 na 800 000 v roce 1982.

Na konci šedesátých a počátku sedmdesátých let došlo ovšem k zásadní sociální změně. Dospívání generace narozené v padesátých letech (babyboomers) a vstup žen na pracovní trh znamenal menší poptávku po zahraničních dělnících. Hospodářskou situaci navíc ochromila ropná krize v roce 1973, která zahájila období vysoké nezaměstnanosti. V červenci 1974 následovala francouzská vláda příklad ostatních evropských zemí a oficiálně ukončila své programy pracovní migrace. Nová legislativa zahrnovala také ustanovení, která postihovala zaměstnavatele, který najal ilegální migranty - to byl původní francouzský vynález pocházející ještě ze třicátých let. Imigrace však pokračovala a měnila se v průběhu následujících dekád.

Obrat štěstěny

Od se doby se na imigračních politikách odrazilo několik faktorů: přetrvávající vysoká nezaměstnanost, problémy s integrací imigrantů a politické zvraty v řadách pravice i levice.

V roce 1993 vyhlásil ministr vnitra pravicové vlády Charles Pasqua plán „nulové migrace“ (později překvalifikován jako mínící nulovou ilegální migraci). Takzvané Pasquovy zákony zakazovaly zahraničním absolventům přijmout v zemi práci, prodlužovaly čekací dobu v procesu slučování rodin z jednoho na dva roky a zrušily pobyty manželům-cizincům a manželkám - cizinkám, které pobývaly před uzavřením sňatku ve Francii nelegálně. Zákony také posílily moc policie deportovat cizince a snížily možnost odvolání odmítnutých žadatelů o azyl. Zvolení konzervativního prezidenta v roce 1995 znamenalo pokračování nastaveného kursu omezování imigračních toků.

Nespokojenost s imigrací vyjádřená částí francouzských voličů a politickými vůdci byla samozřejmě patrná již na konci osmdesátých let. Tehdy populistická Národní fronta vedená Jean-Marie Le Penem a prosazující anti-imigrační politiku zaznamenala výrazný zisk v místních volbách. S rostoucí podporou Le Penovy strany na počátku devadesátých let si začaly i konzervativní strany přivlastňovat některá témata extrémní pravice - zejména otázku přistěhovalectví.

Výsledná legislativa pak proměnila migrační scénu. V roce 1990 se ve Francii usadilo 102 400 cizinců (mimo nelegální migranty, ovšem včetně legálních pracovníků, uprchlíků a cizinců přicházejících v rámci slučování rodin).Období od roku 1995 do roku 1997 bylo poznamenáno stabilním poklesem legálních vstupů až k nejnižším úrovním od konce druhé světové války: v roce 1994 to bylo 69 300, o rok později 56 700 a v roce 1996 pak 55 600. Tato vlna se začala opět zvedat v roce 1997, kdy překonala hranici sto tisíc. Ze 102 400 příchozích v roce 1997 pocházelo přes 78 tisíc ze zemí mimo Evropskou ekonomickou oblast (tedy státy Evropské unie plus Norsko, Island a Lichtenštejnsko).

V běžném životě se Pasquovy zákony nesetkaly s jednoznačnou reakcí. V létě 1996 okupovala jeden pařížský kostel skupina Afričanů a Číňanů, kteří nemohli získat trvalý pobyt, přestože mnozí z nich žili ve Francii řadu let a zároveň nemohli být legálně deportováni. Osudy těchto lidí bez dokumentů legalizujících jejich status, zmobilizovaly v Paříži deset tisíc k demonstrativnímu pochodu za jejich práva. Policie tehdy pochod rozehnala, ale podobné akce a počiny občanské neposlušnosti buď samotných nelegálních cizinců nebo jejich příznivců pokračovaly až do roku 1997.

V roce 1997 získali Socialisté kontrolu nad Národním shromážděním a začali přehodnocovat imigrační politiku. Na žádost vlády vypracovala skupina vládních odborníků pod vedením politologa Patricka Weila zprávu o občanství a národnosti. Ve zprávě se uvádělo, že Pasquovy zákony, které zakazovaly zahraničním studentům a odborníkům usadit se v zemi, ochuzovaly Francii o lidský kapitál.

Weilova doporučení se stala podkladem pro novou legislativu z let 1997 a 1998. Nová pravidla - představena jako akt národního zájmu - měla zaručit zvláštní přistěhovalecký status odborným pracovníkům, akademikům a vědcům a zároveň sloužit jako nástroj boje proti nelegální migraci. Zákon o národnosti z 16.března 1998, spolu se zákonem o zahraničních přistěhovalcích usilovaly o zjednodušení přijímacích procedur pro absolventy a odborné pracovníky. Navíc byla v červnu 1997 představena procedura, která legalizovala status asi 87 000 ze 150 tisíc přistěhovalců, kteří o legalizaci požádali.

Od té doby se počty zahraničních studentů začaly zase zvyšovat (z 16 000 v roce 1996 na 25 100 v roce 1999). Opět se začal uplatňovat princip jus soli, který Pasquovy zákony upravily. Děti, které se narodily ve Francii rodičům-cizincům, musely podle Pasquových zákonů vykonat tzv. „dobrovolné prohlášení“ o jejich úmyslu získat francouzské občanství. Po roce 1998 už mohli děti rodičů-cizinců automaticky získat francouzské občanství při dosažení osmnáctého roku.

Současný kontext

V poslední době je díky nejnižší úrovni nezaměstnanosti za posledních deset let (pod hranicí devíti procent - psáno v květnu 2002, pozn.překladatele) a méně restriktivním přistěhovaleckým pravidlům imigrace opět na vzestupu. V roce 1999 dosáhl počet udělených trvalých statusů 104 400. Jednoznačně nejčastějším důvodem přistěhovalectví je stále slučování rodin (kolem 76 procent v roce 1999). K tomu je třeba připočítat dalších asi 62 500 lidí, kteří přijeli na dočasné pobytové statuty (včetně studentů, lidí s krátkodobými pracovními vízy, žadatelů o azyl a dalších).

Žádosti o azyl

Na konci osmdesátých let se počet azylových žádostí dramaticky zvýšil z 22 500 v roce 1982 na 34 300 v roce 1988 a 61 400 v roce 1989. Příklon některých imigrantů k azylové proceduře jako způsobu vstupu do země může být částečně vysvětlen přísnějšími vízovými požadavky a formálnějšími podmínkami vstupu na pracovní trh, společného příjezdu rodiny a usazení. Přesto díky rostoucí byrokratické náročnosti zpracovávání stále většího počtu azylových žádostí a klesající tendenci udělovat azyl se počty uznaných azylantů snižovaly. Mezi lety 1980 a 1995 se výrazně snížil objem udělených statusů z 85% na méně než 20 %. V této úrovni se potom pohyboval víceméně stabilně i v letech 1998 a 1999. (Tato čísla nezahrnují některá odvolání, kterým bylo později vyhověno. V tom případě by šlo o objem o něco vyšší).

V roce 1999 bylo přijato 30 900 azylových žádostí. (Tento počet ale může zastupovat více než jednu osobu, protože nezahrnuje manželku-manžela nebo děti žadatelů). Z těchto žádostí bylo nejvíce žadatelů z Číny (17%), následovali žadatelé z Federální republiky Jugoslávie (8%) a Demokratické republiky Kongo (7,5 %). Navíc Francie v roce 1999 znovu usídlila 4 659 jednotlivců (v programech přesídlení do Francie), takže celkem bylo v zemi 108 tisíc „konvenčních“ uprchlíků ve smyslu ženevské konvence.

Francouzský původ podle národnosti nebo původu

Sčítání lidu ve Francii sleduje jako kategorii národnost a rozlišuje mezi těmi, kteří jsou narozeni ve Francii, těmi, kteří získali francouzské občanství a těmi, kteří jsou cizinci. Po sčítání v roce 1990 byla na doporučení vládní Vrchní rady pro integraci a Francouzského národního institutu po statistiku a ekonomická studia (INSEE) navíc přijata kategorie imigrant, která byla definována jako osoba cizí národnosti narozená mimo Francii.

Francouzské imigrační statistiky lze nejlépe pochopit v následujících třech kategoriích:

Francouz podle narození - zahrnuje potomky francouzských občanů narozené ve Francii nebo v zahraničí

Francouz nabytím - zahrnuje jednotlivce po příchodu do Francie naturalizované a dále ty, kteří vůli stát se Francouzi deklarovali (například děti přistěhovalců narozené ve Francii) a některé další

Cizinec - Zahrnuje jednotlivce, kteří se ve Francii nenarodili, stejně jako děti cizinců mladší 18 let. Tato kategorie také zahrnuje jakéhokoliv cizince, který se ve Francii narodil, ale v osmnácti letech si nezvolil francouzskou národnost

Jak tedy vyplývá z francouzských zákonů o národnosti, ne všichni cizinci jsou imigranti, protože děti přistěhovalců narozené ve Francii obecně zůstávají cizinci až do osmnácti let. V roce 1999 byl objem cizinců narozených ve Francii 510 000. Dalších 1 580 000 imigrantů narozených v zahraničí se stalo Francouzy tzv.nabytím. Přidáním kategorie cizinců k těm, kteří se stali Francouzy naturalizací, se odvodila nová kategorie - cizinec podle původu nebo národnosti. Tato nová kategorie zahrnuje pouze část potomků přistěhovalců. Celkově spadalo do této kategorie v roce 1999 téměř deset procent francouzské populace.

Sčítání lidu z roku 1999 ukazuje, že noví přistěhovalci tvoří stále rostoucí segment francouzské populace nenarozené v zemi. Porovnání údajů z roku 1982, kdy byla tato část obyvatel Francie v úrovni 4 037 000, s čísly z roku 1999 (a počtem 4 310 00) ukazuje na nárůst o 6,8 procenta. Alžířané jsou stále největší imigrační skupina - dnes tvoří asi 13,4 procent (575 740) přistěhovalecké populace, což je slabý pokles oproti 14,8 procentům (597 644) v roce 1982. Také italská a španělská populace ve Francii se ve smyslu relativní populace mírně snižuje. Výraznější změnu potvrdilo sčítání v roce 1999 ve skupinách Maročanů (521 000, respektive 12,1%), Turků (176 000, respektive 4,1%) a přistěhovalců z oblasti subsaharské Afriky (400 000, respektive 9,3 %). Nárůst o 43% představuje nejdynamičtější populační pohyb během období 1990 - 1999 pro přistěhovalce z těchto skupin ve srovnání s celkovým nárůstem přistěhovalecké populace o 3,4% za stejné období.

Od devadesátých let se zvýšily také počty naturalizací. V roce 1995 převzalo francouzskou národnost 92 400 lidí, z toho bylo 61 884 naturalizovaných a dalších 30 000 dětí přistěhovalců, kteří se k francouzské národnosti přihlásily. V roce 2000 bylo vyhověno 150 025 žádostí. Původ těchto nových francouzských občanů byl ve 48 procentech v Severní Africe, Evropě (16%), Subsaharské Africe (7,5 %) a Turecku (8,5%).

Zvládnout mozaiku

Zviditelňování přistěhovalců zejména ze Severní Afriky vrhlo nové světlo na obtíže spojené s integrací cizinců a zvládáním rozmanitosti. Dlouhá francouzská tradice prosazování občanství jako faktoru zrovnoprávňujícího obyvatele země vedla k tomu, že vlády nevedly záznamy o etnickém původu populace ve svých statistikách (na rozdíl od Spojených států nebo Velké Británie). Francie totiž spatřovala v zachovávání etnické identity překážku integrace a také národní solidarity.

Přesto se nicméně v polovině devadesátých let dostal etnický původ do středu zájmů politiků i akademiků. Začaly se objevovat nové termíny (druhá generace, osoby narozené ve Francii přistěhovaleckým rodičům), které se oddělovaly od francouzského modelu integrace zdůrazňujícího francouzskou identitu před etnickou identitou a které napomáhaly k vlastní identifikaci novým komunitám. Tyto termíny pomohly získat nové informace o záběru diskriminace a jejích mechanismech.

Závěr

Všeobecné prezidentské volby ve Francii v květnu 2002 poukázaly na to, jak se témata přistěhovalectví stala diskutabilními a komplexními. Přestože Jacques Chirac zvítězil nad populistickým Le Penem jasnou většinou 82%, zůstává nejisté, jaký mandát vlastně reprezentuje. V minulosti totiž strany levice i pravice musely reagovat na podstatu Le Penova politického programu, který stále zůstává pro 15 až 18 % francouzských voličů přesvědčivý. Přes vítězství současného prezidenta bude čtveřice témat, která formovala platformu krajní pravice (tedy přistěhovalectví, zločinnost, korupce státní správy a národní identita), nadále ovlivňovat politickou debatu o přistěhovalectví ve Francii i v dalších zemích.

Zároveň platí, že zisky Národní fronty v místních a národních volbách a také doprovodná proti imigrační rétorika přivedly do ulic ty, kteří chtěli přistěhovalcům vyjádřit solidaritu. V tomto kontextu není překvapující, že se diskriminace stala jedním z nejžhavějších témat politiků i vědců sociálních věd, kteří se nyní snaží znovu uvést v soulad rozmanitost a přistěhovalectví s tradičním vnímáním toho, co to znamená „být Francouz“.

Květen 2002

Zdroje

Hamilton, Kimberly. 1997. "Europe, Africa, and International Migration: an Uncomfortable Triangle of Interests." New Community 23(4): 549-570.

Organization for Economic Cooperation and Development Continuous Reporting System on Migration (SOPEMI). Trends in International Migration (various editions). Paris: OECD Publications.

Papademetriou, Demetrios and Kimberly Hamilton. 1996. Converging Paths to Restriction: French, Italian, and British Responses to Immigration. Washington, DC: Carnegie Endowment for International Peace.

Simon, Patrick. 2000. Les discriminations ethniques dans la société française. Paris: IHESI.

Simon, Patrick. 1999. "Nationality and Origins in French Statistics : Ambiguous Categories." Population: an English Selection 11: 193-220.

Weil, Patrick. 1997. Mission d'étude de legislations de la nationalité et de l'immigration. Paris: La documentation Française

Copyright @ 2003 Migration Policy Institute. All rights reserved