Fenomén romského holocaustu bývá v tuzemské historiografii jinak bohaté na výzkum dějin druhé světové války zmiňován pouze okrajově a to povětšinou ve spojení s existencí vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Pouze ve výjimečných případech v diskuzích zazní název obce Lety u Písku, případně Hodonína u Kunštátu, kde v době druhé světové války vznikly dva koncentrační tábory. První z nich se stal ve druhé polovině 90. let předmětem sporu o výklad české minulosti. Za nejvýraznější postavu této kauzy Lety lze označit amerického badatele Paula Polanskyho.

Vydání jeho nové knihy Tábor smrti Lety představuje pro českou historiografii příležitost k položení mnoha klíčových otázek: Byla druhá republika či později Protektorát Čechy a Morava skutečně státním útvarem bez vlastní suverenity? A byli tím pádem dozorci, čeští četníci, jen vykonavateli nařízení pocházejících od nacistické okupační správy? Nebo lze naopak sledovat jisté trajektorie již z období první i druhé republiky? Můžeme v případě produkce tuzemské historické vědy týkající se obou táborů a jejich souvislostí hovořit o tíživém mlčení?

V neposlední řadě se také nabízí důležitá úvaha, zda by příběh koncentračních táborů mohl představovat nový impuls pro hlubší promýšlení vyprávění českých moderních dějin, v němž Češi hrají roli obětí nacistické okupace a zároveň partyzánských hrdinů národního odboje.