Život po dvoutýdenních porcích

Text: Franziska Smolnik, Berlín
Fotografie: Barbara Schick, Berlín

Prostá soška Madony stojí hned vedle rozměrné televize. To je její obvyklé místo. Zuzana se natáhne na manželské posteli, sáhne po dálkovém ovládání a zapne večerní program. Jsou zprávy. Zuzana zírá na hlasatele a tiše opakuje slova, která právě vyslechla. Čas od času otočí hlavu k sošce Madony, spočine na ní na chvíli pohledem a potom obrátí svou pozornost zpátky k záběrům na obrazovce. Napjatě naslouchá hlasateli, neujde jí ani slovíčko a vše si pro sebe nehlasně opakuje.

Photo gallery

Po dni plném práce a po dvanácti hodinách neustálé společnosti si Zuzana konečně může odpočinout ve svém pokoji, v němž dříve bydlela dcera jejího zaměstnavatele. Je zařízen nábytkem typickým pro dospívající dívku, s plakáty koček a sbírkou kočičích figurek. Když tu sedí takhle sama, začíná se Zuzana cítit osamělá. Myšlenkami se ocitá na Slovensku, u svého dospívajícího syna Vladka, svého manžela a dospělé dcery. „Když se podívám na tuhle malou sošku, pak pro mne nejsou tak daleko“, vysvětluje Zuzana. V boji se samotou pomáhají kromě moci Madony také moderní komunikační technologie: Vladko jí každý den posílá zprávy na mobil a když se ozve jedno zazvonění telefonu, znamená to, že na Zuzanu vzpomíná její dcera, která právě pracuje jako servírka poblíž Rimini.

Zuzana pracuje v Rakousku jako soukromá pečovatelka. Čtrnáct dní v kuse bydlí u svého pacienta, staršího muže trpícího Parkinsonovou chorobou, o něhož se stará nepřetržitě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Po své čtrnáctidenní směně má na dva týdny volno, které vždy tráví u své rodiny v malém městečku na západním Slovensku. Když jí volno skončí, vrací se ke své rakouské práci.

Tento život po čtrnáctidenních cyklech žije Zuzana už celý rok. Před dvanácti měsíci se přihlásila u slovenské agentury a ta jí posléze našla práci ve Štýrsku prostřednictvím partnerské agentury v Rakousku. Je to obvyklý postup, ale Zuzana stejně ví, že její práce je legální jen zpola. Vtloukali jí do hlavy, že když se jí na hranicích zeptají na důvod návštěvy, má odpovědět, že jede na dovolenou. Tento pololegální status zároveň znamená: ani registrace v Rakousku, ani nárok na zaměstnanecké výhody nebo penzi na Slovensku. Alespoň zdravotní pojištění jí agentura zajistila. „I přesto se cítím celkem jistá“, dodává Zuzana, „všichni vědí, co se děje, a i úředníci nad tím přivírají oči“. Rakouská vláda si je vědoma skutečnosti, že především v oblasti péče o starší občany je v zemi co se týče personálu alarmující stav. V Rakousku se zjevně nedostává lidí, kterým, tak jako Zuzaně, nevadí pozměnit svůj dosavadní život a onen tak módní požadavek flexibility opravdu uskutečnit.

Zuzana většinou přijíždí do Rakouska ve středu. Se svým „šoférem“, řidičem, kterého zajistila slovenská agentura, projíždí krajinou s kvetoucími loukami a kapustovými poli. Cestu lemují barevné polní květy a maringotky. Řidič jí zastavuje přímo před pacientovým domem, honosnou svítivě žlutou vilou, ležící za několika stromy trochu stranou od hlavní silnice. Byt, v němž pacient s manželkou bydlí, je obrovský – 200 metrů čtverečních, dřevěné podlahy, včetně bývalého pokoje pro služku, dnes používaného jako dodatečná spíž poblíž kuchyně. Interiér tvoří předměty připomínající sedmdesátá léta. Od okamžiku, kdy Zuzana položí kufr ve svém pokoji, dostává její život nový rytmus – rytmus jejího pacienta.

Zuzanin pokoj je přístupný z chodby a také z pacientovy ložnice pro případ, že by něco potřeboval během noci. To se naštěstí děje jen výjimečně. Za normálního dne ji pacient zavolá kolem půl sedmé. Zuzana je již vzhůru. Pomůže mu s ranní toaletou a přitom si prozpěvuje Na krásném modrém Dunaji v originále, aby si procvičila němčinu. Po boku pacienta zůstane celý den – obědvá, když obědvá on, sleduje televizi, když se dívá on, sedí pod třešní na prostorném dvoře, když pacienta přijdou navštívit staří přátelé. Musí umět balancovat mezi dvěma póly – na jedné straně je třeba, aby byla k dispozici na zavolání, na druhé straně Zuzana cítí potřebu respektovat soukromí pacienta a jeho ženy. Ona sama příliš soukromí nemá, denně má nárok na pouhé dvě hodiny volna, které nemusí následovat po sobě. Ve svém volnu si pak třeba jde osvěžit make-up, protože se i přesto, že tráví dny doma, každé ráno líčí. Nebo jde na procházku do městečka, kde se může sejít s některou z dalších čtyř Slovenek, které zde také pracují jako pečovatelky. Někdy si kupuje cédéčka s rakouskou a německou populární dechovkou: Hansi Hinterseer, Claudia Jung, Michelle. I když Zuzana ráda nakupuje ve výprodejích, schovává si to na Slovensko.

Za dva týdny práce si Zuzana vydělá 700 Euro. Deset procent příjmu si bere agentura, takže jí zbývá 630 Euro. To je dvakrát víc, než jaký byl její měsíční příjem, když ještě pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici na Slovensku, kde měla při dvanáctihodinových směnách na starosti 30 pacientů. Rakušané, vykonávající profesi pečovatele, dostávají nicméně kolem 25 až 36 Euro na hodinu, proto si je mnoho pacientů odkázaných na trvalou péči nemůže dovolit. Rakouské úřady mezitím odstartovaly kampaň s cílem přivést více lidí k profesím ve zdravotním sektoru a začaly organizovat rekvalifikace pro nezaměstnané, avšak úspěch těchto snah je značně omezený. Zřejmě to nejsou ani plat, ani čirá nevědomost, které většinu z oslovených odrazují od toho, aby se dali na tuto dráhu, ale spíše onen staronový koncept flexibility, který tato práce vyžaduje – flexibility někde na hranici mezi služebnou a au-pair.

Zuzana se pohodlně usazuje do invalidního vozíku vedle pacienta. Prsty se zlatými prstýnky si masíruje pěstěné ruce, čas od času se natáhne a jemně pohladí neklidnou ruku pacienta. Když s ním mluví, dívá se na něho z koutku veselých očí, v nichž se objevuje šibalské zajiskření. Tentokrát měla Zuzana s rodinou, do níž ji umístili, štěstí. Než se dostala ke svému nynějšímu pacientovi, pracovala ve Vídni, kde se starala o starou ženu. Nevycházely spolu dobře a po čtyřech měsících sebezapření Zuzana odešla. Dalšího půl roku se rozmýšlela, zda to má zkusit ještě jednou, a nakonec se na svou agenturu znovu obrátila. Dokáže vyprávět spoustu podobných příběhů, třeba o mladé katoličce, která o Vánocích musela zůstat v pokoji s večeří sestávající s půlky párku a chleba, nebo o kolegyni, která obývala pokoj, kde teplota nepřekračovala 11 stupňů, a tak dále. Odhaduje se, že 400-2400 migrantů, pracujících jako pečovatelé pro pacienty v domácím léčení, pracuje za nevyhovujících podmínek, které však nepodléhají oficiálním kontrolám z rakouské strany. Počet takových případů může být daleko vyšší. Pečovatelky platí přímo pacient nebo jeho příbuzní, kteří si tyto částky nemohou odečíst z daní. Proto je velice obtížné zjistit spolehlivé údaje. Navíc rakouské agentury na svých webových stránkách neuvádějí, jaké národnosti pečovatelky jsou.

Zuzana pomáhá manželce pacienta v kuchyni. Pečou moučník, oblíbený jak v Rakousku, tak na Slovensku. Nepředpokládá se, že pečovatelka bude pomáhat v domácnosti, ale Zuzana je za trochu změny čas od času vděčná. Vůně čerstvě pečeného těsta zaplňuje kuchyň. Zuzana zná recept. Občas vytáhne jednu z tlustých, nepraktických kuchařek, tištěných ještě švabachem, a opíše si nějaký recept, které chce doma vyzkoušet. Když Zuzana přijíždí na dva týdny mezi směnami domů, přebírá od matky péči o domácnost. Když je v Rakousku, stará se Zuzanina matka o domácnost, děti i zahradu. Během těchto dvou týdnů nemá ani ona příliš času sama pro sebe, kromě hodiny po obědě, kdy se dívá na oblíbený seriál a hodiny večer, kdy chodí na mši do kostela.

První den, kdy je Zuzana zpátky na Slovensku, v nabíleném domě s obrovskou zahradou, většinou jen odpočívá. Potřebuje nějaký čas na to, aby obnovila své síly a zvykla si na nový rytmus. Teď zas může dlouho spát, obléknout si bleděmodré bikiny a natáhnout se ve stínu pod jabloní blízko kurníku, aby se vyhnula horkému letnímu slunci. Kufr si už vybalila, soška Madony teď stojí vedle fotografie rodiny, na které je Zuzana s dětmi, na kuchyňském regále. V duchu si však Zuzana pečlivě plánuje čas – maminka s ní chce projít účty a potřebuje pomoct se sklizní a zavařováním meruněk. Musí se věnovat třináctiletému Vladkovi, který se od ní nehne od okamžiku, kdy přijede a nedočkavě jí ukazuje, jaké má svaly z posilování. Vladko se dokonce snaží přidat v přípravě do školy a je rád, že po dva týdny nebude muset chodit s babičkou do kostela. Navíc se Zuzana musí pustit do oprav domu: v obýváku jsou už položené parkety, starý tmavý nábytek se přestěhoval do sklepa a ona musí vybrat nový nábytek a objednat řemeslníka, aby položil parkety i v dalších pokojích. Potom se chce zeptat matky a manžela, co dělat s prasečím chlívkem, který se už dlouho nepoužívá. „No, alespoň fasáda domu ještě pár let počká“, směje se Zuzana.

Manžel Vladimír si sundává košili, bere si pivo z ledničky a sedá na židli poblíž prasečího chlívku, aby si odpočinul. Nechce se mu rozhodovat. Je unavený. Ve škole, kde pracuje jako školník, se musí udělat nová střecha. Je vedro a jediné, do čeho se mu teď chce, je večerní grilování. Díky práci v Rakousku se Zuzana stala živitelem rodiny. I když matka pomáhá se spoustou práce, zatímco je v Rakousku, péče o domácnost stále leží na Zuzaně. Když je na Slovensku, cítí nejen nutnost odpočinout si, ale i aktivně se účastnit všeho, co se děje: musí zkontrolovat Vladkovi úkoly, připravit se na vesnickou slavnost v sobotu, napsat seznam na týdenní nákup. Někdy se jí zdá těžké, aby si čas, kdy je doma, opravdu užila. Manžel naplánoval, že příští týden stráví rodina dovolenou na chatě, která je jen 30 kilometrů daleko. Jezdí tam každé léto, ale Zuzana zatím neví, jestli se k rodině tentokrát přidá. Rybaření a plavání – na tom jí stejně tolik nesejde a když je na Slovensku, má vždycky tolik práce. Ví totiž, že už za čtrnáct dní bude místo na regále vedle fotky rodiny prázdné, protože Madona už bude zpátky na cestě do Rakouska.

“Sonntagsruhe” – neděle, den odpočinku

Neděle, pravé poledne. Šest set metrů nad mořem, líný vzduch se však ani nehne. Slunce pálí přímo nad hlavou, jeho paprsky ozařují odděleně umístěnou skupinu rodinných domků. Na jejich dvorcích si lidé užívají odpočinku. Na terasách nebo ve stínu stromů se snaží alespoň v myšlenkách utéci před po sobě již druhým úporně parným létem. Ale namísto naslouchání ptačímu zpěvu nebo dětským hrám se do ucha line vtíravý hluk rušící tento mírumilovný nedělní klid. Zní to jak rššš ršš rššš. Rššš, rššš, rššš. Toho hluku je všude v tomto malém, velmi katolickém, rakouském městečku plno, přestože je nedělní pravé poledne, přestože místní drží neděle jako dny odpočinku.

Soused odnaproti centra hluku, od kterého jej dělí jen hustý křovinový plot, sedí a pociťuje potřebu reagovat, něco udělat: nejen dnes, ale každou neděli. Ví, že jeho soused za živým plotem
vlastní úspěšnou stavební firmu a zaměstnává přes léto Poláky. Samozřejmě nelegálně. Poláci přijedou do Rakouska jen na krátko, vydělají si, co nejvíce mohou a odjedou domů. Když mají v neděli volno, udělají šéfovi „laskavost“ – vylepšují jeho prostorný rodinný dům, provádí malé opravy a údržbu a vydělají si ještě trochu navíc. Každou neděli. Rozšířili auto-vjezd, opravili zastřešený vchod a bývalou garáž upravili na separé bydlení pro děti. Poláci už jistě museli pěkně chytit bronz, pomyslel si soused, ale zároveň s nimi i trochu soucítil. Vydechnul si a natáhl se na opalovací lehátko. Vtíravý hluk slábne a slábne až nakonec úplně utichne. Ze strany od hor zavál trochu čerstvější vzduch. Pokrčí sám pro sebe rameny, co s tím může dělat? Ví, že Poláci budou za měsíc za dva pryč. Jejich neděle jsou sečteny, nedělní odpočinek bude zas jen jeho.

Trpělivost s praštěným Ivem

Zuzana se nevzdaluje od telefonu; potřebuje se dát dohromady aby nedělala své povinnosti napůl. Věci má sbaleny, dárky a suvenýry uschovány. Pokoj je nachystaný pro její nástupkyni. Ta však nepřichází. Dnes si Zuzana přivstala. Dala všechny věci do pořádku, napsala poznámku o změnách v léčebné procedůře, pak pomohla svému pacientovi s ranní toaletou. Usmívala se a smála jako obyčejně, zpívala panu P. písničky, ale vějířky očních vrásek se zdály být nějak viditelnější než-li obvykle, ač byly pečlivě zakryty líčidlem.

Zuzana je unavená. Dnes je první den její dvoutýdenní dovolené. Neustále myslí na návrat na Slovensko, na setkání s manželem, matkou a Vladkem, svým náctiletým synem. Jak dlouho ještě bude čekat na odvoz, mudruje. Nezdál se jí řidič Ivo vždycky divný? Praštěný Ivo, tak mu říká. Kolegyně s ním měla přijet v devět a převzít službu a už skoro jedenáct. Zvoní telefon. Špatné zprávy. Auto praštěného Iva se porouchalo někde za slovensko-rakouskou hranicí. Kde přesně se neví. Zuza si povzdechne. Ví co se bude dít: Praštěnec Ivo není členem rakouského autoklubu, takže nepoužije oranžovou nouzovou linku u silnice. Namísto toho zavolá mobilem agenturu na východním Slovensku, aby poslala jiné auto. Nemůže si být jistá jestli porouchané auto opraví na místě. Zuza cítí jak její první den volna uniká mezi prsty. Venku je horko, trávník na dvorku je nelítostně spalován sluncem. Na Slovensku je pravděpodobně stejně tak a matka určitě potřebuje její výpomoc na zahradě. Meruňky jsou zralé, potřebují sklidit a zavařit. Namísto toho je však Zuza v práci – a zadarmo.

Jsou čtyři odpoledne a telefon znovu zazvonil. Je to opět její kolegyně: šéf agentury dovezl další auto, jsou už někde ve Štýrsku, brzo budou pokračovat v cestě. Vladko jí už třikrát volal na mobil a ptal se, kdy má začít s rožněním masa. Zuza je frustrovaná. Ale není to jen její rodina doma, koho musí uklidňovat. Zatímco pan P. je vlídný a tichý jako obvykle a sleduje televizi v potemnělé místnosti, jeho žena je s každou vteřinou nervóznější. Říká Zuzaně, ale vlastně spíše sobě, že si bude stěžovat na tu „absurditu“ v agentuře. Hned zítra ráno. Telefon naposledy zazvoní o půl sedmé. Ač si praštěný Ivo vyměnil auto a vyjel, ještě tu není. Do údolí se snesl prudký déšť a vichřice. Ivo skoro nevidí na cestu, obličej přilepený na přední sklo, nejede rychleji než šedesátkou. Zuza pořád čeká. Uloží pana P. do postele, zapne si televizi a promýšlí si program dalšího dne: potřebuje si koupit nové šaty na sobotní trh v jejich vesnici a objednat nový nábytek do obývacího pokoje. Vyndá mobil a zavolá domů. Nemůžete to přece trvat víc než pár hodin, než jí praštěný Ivo vyzvedne.