Můj třetí domov je v Česku

Text: Petra Kintlová, Praha
Fotografie: Vladimir Krynytsky, Praha

Ludmila (49) již měla se životem v cizí zemi zkušenost. Za prací však odešla poprvé. Od příchodu do Čech byla zaměstnána legálně. Po roce se hodlala vrátit a za ušetřené peníze si doma otevřít na tržnici stánek s oděvy. Nyní žije se svým českým partnerem už jedenáctým rokem v Olomouci a své příbuzné na Ukrajině a v Rusku navštěvuje jednou do roka.

Photo gallery

Na chodbě za dveřmi bytu už čeká několik tašek. V půl čtvrté přijede taxík, který Ludmilu zaveze na nádraží. Na pět týdnů unikne od rutinní práci a výparů průmyslové zóny. Poslední společné minuty, poslední obětí a polibky. Pět týdnů bez manžela, zahrádky, pěstěných fialek. Po roce se zase uvidí se svým synem, příbuznými a kamarády z mládí. V srpnu se sjíždí do města Javorova na západní Ukrajině také všechny Ludmiliny kamarádky. Setká se s Natašou, která přiletí ze Španělska, se Světlanou z Itálie, s Irinou z Izraele a Věrou z Německa. Z Javorova pojede navštívit svou matku a sestru do Ruska. Potom ji čeká týdenní dovolená u Černého moře a odtud zpět na Ukrajinu a pak zase do Česka, za manželem a zahrádkou. Jedenáctého září už opět nastupuje na ranní směnu.

Autobus do Lvova odjíždí z prvního nástupiště. U zastávky postávají rodiče dvou dětí, to mladší má plno otázek, táta jen odsekává. Stará paní se sklovitýma očima sedí na lavičce, je sama. U dvou rozměrných, izolepou oblepených, kartónových krabic s nápisy „mikrovlnná trouba“ postávají dvě štíhlé dívky. Opodál kouří levné cigarety tři mladíci v džínech, tričkách s límečkem a džínových bundách. Před cestou si ještě všichni dojdou na toalety, pro kávu a vykouří si cigaretu. Autobus přijíždí se zpožděním, řidič pomáhá se zavazadly. Polská nákupní taška, aktovka, krabice, igelitky a skutálené plastikové lahve vytvoří překážkovou dráhu v uličce mezi sedadly. Nastupující absolvují poslední cvičení před dvacetihodinovou poutí v poloze skrčenců. Ačkoli je na každé jízdence uvedeno číslo sedadla cestujícího, dochází ke sporům nejen o volná místa, ale i o ta obsazená. Dohadování cestujících dramatizují výstřely z akčního filmu již puštěné televize. „Sedněte si tam, kde je volno!” uzavírá hádku tělnatý řidič. „Vyrážíme.” Je půl páté odpoledne.

Když se Ludmila v polovině devadesátých let rozhodla odejít pracovat do Čech, už ji doma nic nedrželo. Bez jejího souhlasu i vědomí odvezl její tehdejší manžel syna do Sýrie. Zůstala bez práce, bez kontaktu s dítětem, na krku příbuzným na Ukrajině. V této tísnivé situaci dostala kontakt na Váňu, který „nabíral” lidi do Čech. Neváhala ani minutu. Předala mu potřebné doklady, a za měsíc už ona a dvě další ženy seděly ve Váňově autě směřujícím na Západ. Práce byla sjednaná již z Ukrajiny a za zprostředkování nemusela, na rozdíl od mnohých krajanů, zaplatit ani halíř. Vzala si s sebou jen pár osobních věcí. „Na té ubytovně je všechno, od kolíčků na prádlo až po hadr na podlahu” sliboval Ivan. Nenašla ani hrneček na kafe, ani lžičku, natož nějaký kolíček.

Na druhý den nastoupila do zahradnictví. První tři měsíce, Ludmila a její krajanky pracovaly dvanáct, někdy šestnáct hodin denně, včetně víkendů a svátků. „Do práce, jíst, spát. My jsme ani nevěděly, kde bydlíme,” vzpomíná Ludmila. Poté co pochopila, že český zákoník práce se vztahuje i na ni, rozhodla se intenzitu práce zmírnit a porozhlédnout se po městě i po okolí. V blízkosti města objevila les, kam začala chodit na houby. S kamarádkami z ubytovny si občas vyrazila na koncert, výstavu, diskotéku, chodily do zoo, jezdily na výlety.

Spokojený zaměstnavatel jí nabídl prodloužení smlouvy o rok, poté ještě o jeden. Přijala. V té době už žila s českým přítelem v malém bytě. Domů jezdila jednou za rok a o trvalém návratu přestala uvažovat. Zahradnická firma po třech letech zkrachovala. Když už nebylo jiné cesty, jak prodloužit povolení k pobytu, zřídila si živnostenský list, ale nepodnikala, pracovala na černo v restauraci, poté v kuchyni a v nonstop baru. Po pěti letech Ludmile hrozilo, že bude muset opustit republiku. Situaci zachránil její přítel, který jí nabídl manželství. Krátce po sňatku byli oba pozváni k pohovoru na cizineckou polici. Výpovědi novomanželů souhlasily, takže její pas ozdobilo vytoužené razítko povolení k pobytu.
...
O dvě hodiny později dorazí starý Mercedes před hraniční přechod v Českém Těšíně a zařadí se za vysloužilou Karosu, Mana a novější typy Mercedesů čekajících na rozsudky celníků. Autobusy stojí, popojíždějí, motory startují a zhasínají. Pasažéři si povídají, kouří, svačí, luští křížovky, znuděně se dívají kolem sebe nebo spí. „To dostali úplatky, aby neprohlíželi náš autobus” říká jeden z nich a ukazuje z okna na záda dvou českých celníků, kteří odcházejí od řidičů s igelitovými taškami neznámého obsahu. Čekání se protahuje na tři hodiny. Padá noc. V devět hodin přináší celník prověřené pasy. Konečně se cestující mohou začít smát promítané ruské komedii, cesta po polských silnicích ubíhá volněji.

Ludmila pochází z hornické oblasti jihozápadního Ruska. Maminka je Ukrajinka, táta byl Rus. Vždycky měla hodně přátel. Jako dítě chtěla být baletkou, potom tankistkou, žurnalistkou, přála si cestovat po světě a tahle touha ji nikdy neopustila. V sedmnácti odešla studovat vysokou železniční školu do Rostova na Donu. Po roce přestoupila na večerní studium ekonomie a nechala se zaměstnat v leteckém závodě. Během svého studia se seznámila s Georgem, syrským studentem medicíny a jejím budoucím manželem. Už v prvním roce společného soužití se jejich vztahy zhoršovaly, ale narodil se syn Farid. Nechtěla syna odloučit od otce, a i kdyby chtěla odejít, neměla v tu dobu kam. Žili společně na ubytovně pro cizince, za socialistické éry nebylo cizincům dovoleno bydlet jinde. Plánovali, že až manžel dostuduje, odstěhují se z Ruska do Sýrie a budou žít v domě Goergových rodičů. Plány ale změnila atraktivní pracovní nabídka, které Georg využil a odcestoval jako lékař do Libye. Ludmila se vydala se svým sedmiletým synem k tchánovi, tchýni a švagrům na syrský venkov. Manželovi se zkraje finančně nedařilo a Ludmila zůstala v cizí zemi bez prostředků. Adaptace na život v arabské společnosti pro ni byla velice obtížná. Vždycky byla samostatná a nezávislá, a teď se musela podřizovat pro ni nepochopitelným rozdílům v postavení ženy a muže. Po roce strádání a pláče do polštářů se rozhodla odcestovat se synem k tetě na Ukrajinu, a když s definitivní platností pochopila, že její manželství už nejde zachránit, odjela do Ruska, kde pracovala na pozici obchodní referentky. V polovině devadesátých let začala prosperující firmu vydírat mafie, a Ludmila se ze strachu o vlastní život uchýlila na Ukrajinu.

V té době začal Ludmily manžel podnikat v Kyjevě, jenže veškeré své úspory ztratil v podivném obchodě s jednou švýcarskou firmou. Jako odškodné dostal malý dárek – dovolenou pro dvě osoby u moře v Bulharsku. Na žádost Ludmily vzal s sebou Farida, který často trpěl bronchitidou. Georg ho odvezl ke svým rodičům do Sýrie a z dovolené se vrátil sám. Tehdy Ludmila ještě netušila, že neuvidí svého syna čtyři roky.

Kolona aut a kamionů ucpává pravý jízdní pruh před polsko-ukrajinským přechodem. Odvážného řidiče čeká několika kilometrová jízda v levém jízdním pruhu. Protijedoucí auta mají pochopení a uhýbají před ním z vozovky. Jsou tři hodiny v noci. První zastávka po šesti hodinách. Toalety se nachází asi sto metrů od autobusu ve křovinách příkopu mezi silnicí a polem: dámy napravo, páni kousek doleva. Z vysoké trávy zářící papírové kapesníčky informují návštěvníky, kam určitě nestoupat. V sedm hodin ráno se řady vyvrácených hlav, otevřených úst, unavených očí, bolavých zad a ztuhlých končetin pomalu šourají k hraničnímu přechodu. Po osmé hodině přichází policistka v brýlích a pečlivě porovnává pobledlé tváře cestujících s barevnými obrázky v pasech. Následně přibíhá policejní pes a analyzuje všechny pachy dopravního prostředku. Pro vjezd na ukrajinské komunikace dostává autobus zelenou. Ludmila stírá hřbetem ruky vlhký opar z okna, sleduje krajinu, zarostlé příkopy, pole, zahrádky, gladioly a slunečnice za ploty z plaňek, betonovými zídkami. Husy, slepice, koně, rozestavěné domy, honosné novostavby, chudé domy.

Poslední tři roky Ludmilu zaměstnává úklidová firma. Už to není takový shon jako dřív, nepracuje víc než deset hodin denně a každý druhý víkend má volný. „To že uklízím, nebo že umývám nádobí někde v kuchyni, za to se nestydím, hlavně abych měla práci a něco si vydělala. I duchovní velikáni se živili manuální prací”, usmívá se. Chtěla by si oživit arabštinu a jednou pracovat jako tlumočnice. Požádala syna, aby jí dovezl její starou učebnici.

Farid se rozhodl pro studium medicíny ve Lvově. Roky odloučení jsou již zapomenuty, Ludmila dokázala obnovit se synem vztah. S bývalým manželem jsou dnes přátelé a společně financují Faridova studia. Ludmila doufá, že Farid odejde i se svou ukrajinskou přítelkyní pracovat jako lékař do Česka. Je ale občanem arabské republiky Sýrie, a pokud se tak rozhodne, bude pro něj vyřizování všech administrativních náležitostí velice obtížné.

Ludmila zkraje nerozuměla odtažitosti Čechů vůči cizincům. Připadali jí jako „studení čumáci”. V osobním jednání byli velice zdvořilí: děkuji, prosím, a pak sbohem, žádný bližší kontakt. „Brzo jsem pochopila, proč je ten národ takový. Je to maličká země, mezi dvěma obry, je to národ, který zachránil svůj jazyk a kulturu, a to není málo”, říká.

Čeština dělala Ludmile ze začátku problémy právě pro svou podobnost s ruštinou. Rozumět česky začala brzy, ale kde vyslovovat dlouhou a kde krátkou samohlásku, nebo tvrdou a měkkou souhlásku, to pro ni bylo hádankou. Do jazykového kurzu nikdy nechodila, na to nezbýval čas. Číst se učila nejprve z magazínů pro ženy, které nosily spolupracovnice do zaměstnání. Později začala luštit křížovky a číst beletrii, seznámila se s díly Němcové a přečetla řadu Čapkových románů. Syntax dnes ovládá výborně, ale slabý ruský přízvuk jí zůstává.

Ludmila sice může žádat o české občanství, ale dokud bude mít příbuzné v Rusku a syna na studiích, nespěchá: „Mám všechna práva jako Češka, akorát nemůžu volit a cestovat, i když to cestování mě mrzí.” Úředně má ukrajinské občanství, ale srdcem je Ruskou. „Já vždycky říkala, že jsem Ruska i když jsem věděla, že Rusové v Čechách nejsou oblíbení. Narodila jsem se v Rusku, a ať bude jak bude, tak má vlast, to jsou pro mě moji lidé, moje rodina a mí přátelé. Vždycky to bude můj domov, ale Česku jsem velice vděčná a mám ho ráda.”

Za několik minut autobus zastavuje na křižovatce u benzínové pumpy. Pro Ludmilu a jeden mladý pár tu dnes cesta končí. Bratranec Sergej vystupuje z tmavomodrého Daewoo. Objímá svou příbuznou, sděluje jí novinky a už společně míří k tetě Světlaně a strýci Sašovi.

„Ukrajina je taky mým domovem, vlastně mám domovy tři a všude je mi dobře,” řekne ještě, než se rozloučí.

Episoda:
Úterý – jeden z mých sedmi pracovních dnů

Ráno začíná krutě, vstávám v šest. Jdu do koupelny, obleču se, vypiju kafe, sednu na kolo a na sedmou šlapu na úsek. Uklízím na nádraží, ve věžáku, jedno patro, všechny kanceláře, potom druhé patro. Kanceláře první firmy uklízím už třetím rokem. Jo, zuju si boty, aby mě nebolely nohy.

Prvně utírám prach. Na stolech, na poličkách, na skříních, občas na obrazech a na parapetech. Pak vyleštím tabulky na dveřích.Vysypu koše do igeliťáku, vyčistím záchodky, vytřu podlahu, umyju umyvadla a kachličky a vyleštím zrcadla. Vysaju koberec v kancelářích, na chodbách a v čekárně. Zkontroluju, zda je vše na svém místě. Pak všechno náčiní uklidím do kumbálku. Na balkoně si vykouřím cigaretu. Pozavírám dveře od kanclů. Zase se obuju. Pytel vyhodím do kontejneru v suterénu. Energetika je hotová, ještě druhé patro, čím dřív to stihnu, tím budu mít delší pauzu. Mám zhruba hodinu čas. Zajedu si něco koupit a trochu se najím. Pak jedu do firmy Baren, tam taky uklízím. Rutina: kanceláře, chodby, záchody. Ve dvě tam končím, můžu si zajet domů, něco uvařit nebo udělat na zahrádce. V půl páté vyjíždím uklízet na BEM a odsud hned do EK, kde uklízím kromě kanceláří taky jídelnu, dělnické sociálky a šatny. Domů dorazím tak po desáté, osprchuju se, něco si zobnu, podívám se na televizi nebo si tak půl hodiny před spánkem počtu. Abych byla upřímná, samozřejmě mě to trochu mrzí, protože vím, že mám na víc, že bych mohla dělat něco jiného a že na to mám schopnosti. Ale že by mě to strašně trápilo a mrzelo, to ne. Jak život rozhodne, tak to bude.