Rumunský chlapec, jeho vesnice a jeho práce ve Španělsku

Text: Simina Guga, Bukurešť
Fotografie: Anika Büssemeier, Berlín

Vasilemu bylo teprve 15 let, když opustil svou rodnou vesnici a vydal se za novým životem do Španělska, do malého města poblíž Madridu. Ve vzpomínkách mu utkvěl onen deštivý květnový den: všichni byli uvnitř svých domů, vesnice vypadala opuštěně. Matka, když ho naposledy objímala, plakala. Lámalo mu to kosti i srdce. Vyhlídka na skvělou budoucnost ve Španělsku totiž zároveň znamenala, že bude muset opustit všechno, co dosud znal a co měl rád. Otec ho doprovodil na minibus. Teprve když se kola dala do pohybu, vytryskly Vasilemu slzy. Poprvé pocítil, že možná dělá velikou chybu a že jeho sen o Španělsku byla vlastně noční můra, která se měla rozplynout s dnešním ránem, jako se nakonec roztrhají šedivá mračna na obloze a jako se lidé znovu vydají na úrodná pole nejkrásnější vesnice na světě: jeho domova.

Photo gallery

Vasile je jedním ze šesti sourozenců v jedné z 350 rodin v Surdesti a jeden z milionu ilegálních přistěhovalců, kteří se honí za vidinou lepšího života za hranicemi Rumunska. Když odjížděl, byl příliš mladý a chudý, aby si dokázal představit svoji budoucnost doma a aby věřil, že se tam život jednou změní. „Bratr a sestra už byli ve Španělsku dva roky, měli dobrou práci a možnost přemýšlet o své budoucnosti. Já jsem byl doma a kromě práce na poli, obstarávání zvířat a koukání na televizi jsem neměl co dělat, protože mě naši nemohli poslat na střední školu. Jednou mě napadlo, že bych mohl jet taky do Španělska a ten nápad jsem vzal vážně. Tehdy jsem totiž neměl jinou možnost, co udělat se svým životem, aspoň jsem ji v té době neviděl…”

Vasile je přesvědčený, že každý má právo bojovat za své sny a že kompromisy jsou jen součástí většího plánu, který si člověk narýsoval a o jehož naplnění celý život usiluje. Právě teď je jeho největší plán vrátit se do Surdesti, pro začátek si pronajmout dva náklaďáky a podnikat s nimi, než se najde něco lepšího a než si našetří dost peněz, aby si mohl postavit dům a vzít si ženu, kterou by miloval a respektoval. Ve skutečnosti ale jeho plán spočívá v hledání štěstí a to Vasile nechce hledat ve Španělsku, ale ve své vesnici, ze které před třemi a půl lety odjel.

Být chudý v Rumunsku je těžké a smutné, ale ve Španělsku jako ilegální přistěhovalec je to ještě mnohem horší. To Vasile vě-děl, už když se rozhodl vyměnit zelená pole Maramureše za hornatou krajinu okolo Madridu. Jeho bratr Costan ho varoval, že život ve Španělsku bude těžší než doma, protože tam bude jen sám za sebe, bude muset pracovat jako všichni ostatní a nikoho nebude zajímat, kolik mu je let, že má doma rodinu a že má plány do budoucnosti. „Zajímá je jenom, jak tvrdě dokážeš pracovat. Za to ti ale zaplatí desetkrát víc, než by sis vydělal v Rumunsku.”

Když Vasile dorazil do Cienpozuelos, kde na něj čekal bratr se sestrou, plakal podruhé. Bílé domy a přeplněné ulice na něj působily neznámě, tráva tu byla žlutá, lidé vypadali jinak, mluvili nesrozumitelným jazykem. Jediné, co věděl jistě, bylo, že je dobrých 3 500 Km od domova. Maria ho objala a Vasile si uvědomil, že tohle bude na další tři měsíce, jak tehdy věřil, než se nadobro vrátí domů, jeho rodina. Od té chvíle mu byli bratr se sestrou náhradními rodiči. Ale Vasile sám brzy dospěl a zařadil se mezi ostatní děti, rodiče a prarodiče, kteří pracují ve Španělsku na polích a které sem život zavál z důvodů, jimž vlastně zpočátku sami nerozuměli. „Začal jsem pracovat dva dny po svém příjezdu. Bratr mi zařídil práci na sklizni brambor a salátů. Po prvním dni jsem to chtěl vzdát, ale neměl jsem peníze na lístek zpátky. Tak jsem musel pokračovat v tom, kvůli čemu jsem sem vlastně přijel…” Každé ráno chodil Vasile a Costan na autobus, šli nejdřív v malé skupince, která se ale postupně rozrůstala, jak se k nim v různých částech města připojovali další, až vytvořili jednolitý dav lidí, které spojovala společná realita pod stejným nebem zapadlého městečka kdesi ve Španělsku. Tímto rituálem začínal každý nový den, stejný jako všechny dny uplynulé i budoucí. Čekal na ně starý autobus a přes jeho skla Vasile pozoroval, jak se mění roční období a jak mu sílí paže a jak se z něj stává dospělý muž, jako byl jeho otec a bratři.

Na poli pracoval nejprve jenom rukama, ale za pár měsíců nakoupil jeho zaměstnavatel nástroje, které měly zvýšit produktivitu. Vasile musel nosit dvě hliníkové trubky, na kterých byly zavěšeny koše s bramborami a saláty. Dostal další tyč na vykopávání kořenů, ruce měl jako kovová klepeta a bez ustání s nimi musel pracovat. Z té doby si pamatuje jenom, že vypadal jako lidský stroj a taky se tak cítil. Stroj, který pořád bolela záda a který měl spoustu otlačenin od trubek s koši, jež se na rok a půl staly součástmi jeho těla, které večer sundával a ráno nandával zpět. Vasile si sliboval, že s prací sběrače skončí a pojede domů, ale našetřené peníze nestačily, aby si splnil aspoň jeden ze svých snů. Pochopil, že Španělsko pro každého znamenalo něco jiného: pro něj to bylo odloučení od jeho nejdražších, těžká práce a jakási svoboda, kterou lidé zažívají daleko od domova.

Na začátku října 2004 skončil s prací na poli, zaplatil si děvku, protože zatoužil po ženě, poprvé řídil auto bez řidičského průkazu, protože mu to bylo jedno, a nechal si propíchnout levé ucho a koupil si do něj falešný diamant, protože potřeboval udělat něco neobvyklého. Večer se sešel s bratrem a jejich přáteli na diskotéce a slavil až do rána. Plakal, smál se, opil se a díval se na sebe do zrcadla na záchodě a tehdy si slíbil, že už brzy pojede domů. Tenkrát si uvědomil, že za dva roky vyspěl jako jiní za deset, a že tohle celé dobrodružství byl jen dárek, který si sám dal k sedmnáctým narozeninám.

Z Vasileho bylo ještě pořád cítit nadšení, když mi vyprávěl o své skvělé narozeninové oslavě, protože tenkrát pochopil, že se mu jeho sny jednou splní. Ale k tomu potřeboval více času a novou práci. Rozhodl se, že předtím ještě pojede na čtrnáct dní do své rodné vsi a navštíví rodinu. Už se nebál, že by se nedokázal vrátit zpátky nebo že by si nenašel práci, pevně totiž věřil, že už se mu od teď bude dařit.„Ze začátku bych si práci nedokázal sehnat sám. Proto si myslím, že jsem měl obrovské štěstí, že jsem tu měl bratra a sestru. Vzpomínám si, jak mě jednou Costan poslal do supermercado a nedal mi dost peněz na celý nákup. Když jsem přišel k pokladně, řekla mi prodavačka, že musím zaplatit víc. Nerozuměl jsem jí a nemohl jsem jí nic vysvětlit, tak jsem tam všechno nechal a utekl. Přiběhl jsem domů a hned jsem se rozbrečel. Po tom mě bratr poslal do místní zeleniny koupit kilo patatas (brambor) a manzana (jablek). Celou cestu jsem si ta dvě slova opakoval. Neproběhlo to sice úplně perfektně, ale byl to můj první úspěch.”

Vasile nyní mluví španělsky velice dobře a je rád, že může díky svým jazykovým dovednostem pomáhat novým přistěhovalcům. Uvědomil si, že první rok v cizině, je pro “gastarbeitery” nejtěžší, protože si teprve musí zvykat na místní kulturu, jazyk, životní styl, zvyky, novou práci, na jídlo, na ceny a na spoustu dalších věcí, které jsou pro adaptaci v neznámém prostředí nezbytné. Konec podzimu 2004 hrál všemi barvami. Nebe bylo modré, slunce svítilo nad kopci nejkrásnější vesnice na světě, do které se vracel nejstatečnější mladík. Lidé pracovali na zahrádkách a Vasile se vyklonil z okénka, aby se nadýchal čerstvého vzduchu zrovna v okamžiku, když vjel autobus do vesnice. Smál se na celé kolo a vítal se s každým, koho uviděl na ulici nebo na dvorku. „Připadalo mi jako bych odjel včera. Měl jsem takovou radost, když jsem viděl, že je všechno jako dřív. Jako by tam na mě všechno čekalo, abych si mohl vychutnat tu krásu” a černé oči se mu při té vzpomínce celé rozzáří.

Když uviděl celou rodinu pohromadě, bylo to na něj příliš. Takhle se v životě necítil. Celý týden zůstal jen v okolí domova: pracoval na zahradě s matkou, dojil krávy, krmil prasata, vybíral vejce z kurníku, šel se podívat na třicet ovcí, které si otec koupil za peníze, co mu Vasile poslal. Řekl také rodině o svých plánech do budoucna a že se kvůli tomu musí vrátit do Španělska. Všichni byli na Vasilea pyšní, protože už patřil k těm, kdo chápou, proč se vydali právě po takové životní cestě.

Se svými třemi bratry, kteří také pracují ve Španělsku, se Vasile rozhodl investovat ušetřené peníze zvířat a nástrojů na pole. Teprve když přijel domů, viděl, jak rodina peníze použila: nové sekačky a hrábě jim znatelně ulehčily práci a navíc měli zajištěný stálý příjem z prodeje ovčího sýra a mléka ostatním lidem z vesnice. Znovu se mu potvrdilo, že Španělsko urychlilo jeho dospívání a přivedlo ho k poznání, že člověk nemá nikdy nic jisté a že by si lidé měli více vážit toho, co jim bylo dáno, ať už to jsou peníze, rodina, moc, zdraví nebo životní moudrost.

Když srovnal svůj život s osudy svých sourozenců, přišlo Vasilemu, že měl v životě velké štěstí. Jeho sestra Maria se vdala, když jí bylo 15. Má dvě děti se svým bývalým manželem a dvouměsíční miminko s mužem, který ji opustil, když se o jejím těhotenství dozvěděl. Jeho bratr Costan nemohl být na křtu svého prvního dítěte, protože pracoval na poli ve Španělsku. Dítě vychovala babička, protože Costanova manželka chtěla žít a pracovat se svým mužem ve Španělsku. Mají spolu další dítě, ale to první je nezná jako rodiče, protože se deset let neviděli. To druhé se narodilo ve Španělsku a dostalo zvučné jméno Alvaro Pablo a rodiče doufají, že mu v životě přinese štěstí.

Vasileho rodina si prošla mnohými útrapami a každý z nich by mohl vyprávět zajímavý životní příběh. Vasile je přeze všechno přesvědčený, že jeho děti budou žít v Surdesti, že nebudou trpět nedostatkem a budou chodit na střední školu. Zatím se ale jen těší, až se vrátí domů a najde si tam dívku, s kterou se bude scházet o sobotách na místní diskotéce, kde se každý týden setkávají všichni jeho vrstevníci ze vsi.

V současnosti má dobrou práci na stavbě, kde staví bazén, ve kterém si ale nikdy nezaplave, především proto, že ještě neměl příležitost se to naučit, zatím.

S dalšími krajany vytvořili v práci partu a o přestávkách si sdělují novinky ze vzdáleného domova, popíjí spolu pivo a jedí rumunský sýr a kukuřičnou kaši, co jim rodiny každý měsíc posílají autobusem ve velikých balících. V sobotu chodí na diskotéku v Cienpozuelos, která je dočasnou náhradou za jejich venkovskou diskotéku s krásnými dívkami a rumunskou hudbou. Má sice pořád velice namáhavou práci, ale všechno mu vynahrazuje veselá atmosféra s kamarády na stavbě a to, jak si plánuje novou budoucnost, která mu začne 1. října, až si po třech a půl letech ve Španělsku vyzvedne povolení k pobytu.

Vasileho rodina se stala v Surdesti známou a váženou. Rodiče sice stále litují, že nemohli žádné ze svých dětí poslat na střední školu, ale jsou pyšní na to, jak si nyní všichni vedou. Jejich pět dětí po léta jezdilo mezi Rumunskem a Španělskem, aniž by zapomnělo, že patří do Surdesti, a aniž by přestalo bojovat za sny, kteří si jiní nemůžou dovolit. Nechtěli utratit peníze za dům a auto jako mnozí ostatní migranti, ale rozhodli se, že raděj investují do zvířat a nástrojů na pole. Věří, že se jim peníze jednou vrátí a že se jejich rodná vesnice ani po letech příliš radikálně nezmění.

Vasile byl doma za celou tu dobu jenom jednou, ale chystá se všechny překvapit letos na Vánoce, až se po dvou a půl letech od poslední návštěvy objeví neohlášený ve dveřích s maskou na obličeji. Rozhodl se strávit Vánoce a Nový rok doma s rodinou, protože v tento čas se mají všichni blízcí sejít a být spolu. A když si něco přejete na Nový rok, splní se vám to. Nechtěl prozradit, co si bude přát, protože novoroční přání, by měla zůstat tajná, ale jeho známí si dovedou docela dobře představit, co to bude. A možná, že přejí to samé Vasilemu a lidem jako on, kteří jsou roztroušeni po celém světě a honí se za svými sny, které si v Rumunsku, zatím, nemůžou splnit.

Jedno tajemství ale prozradit můžeme. Ve vesnici Surdesti na severu Rumunska bývá ta nejkrásnější zima, jakou si dokážete představit. Všude kolem je sníh a místní tu vidí věci a život jinak, protože vědí, že budoucnost patří těm, kteří respektují svou identitu a předávají své znalosti a tradice dalším pokolením. A i když se musí na čas rozloučit, je to jen součást většího plánu, který je svede nakonec zase dohromady. Navíc, Vasile už čtyři roky neviděl sníh. A v Surdesti leží sníh na domech a na stromech a všechno je bílé jako čistý list papíru, který zaplní příběh jednoho člověka, který bude v jednom z 350 domků v jedné vesnici v severním Rumunsku slavit Vánoce 2006.

Rozloučili jsme se na chodníku v Cienpozuelos. Vasile slíbil, že příště se potkáme v jeho vesnici. Objal mě a řekl: „mockrát děkuju, že jsi urazila takovou dálku, aby ses se mnou setkala. I když oba pocházíme z různých světů, existují chvíle, kdy jsme si všichni blízcí”...a zase měl pravdu.