Český zeměměřič v Laponsku

Text: Lasse Kristensen, Praha
Fotografie: Linda Antalová, Praha

„Malmö je přilepeno ke Kodani Oresundským mostem“, vysvětluje Marek Přikryl na lavičce v parku na Letné, který se rozkládá nad stověžatou Prahou a Vltavou s mosty z přelomu století. Ačkoli se Marek narodil v Kroměříži a v Praze žije od svých deseti let, považuje se za pravého Pražana. Na živobytí si však vydělává jinde.

Photo gallery

„V Malmö bylo skvěle. Líbil se mi výhled, moře a Kodaň. S kamarády z práce jsme do Kodaně často chodili.“ V Malmö se Marek podílel na stavbě „Otáčejícího se Torsa“. Tato budova nejvyššího skandinávského mrakodrapu nebyla pouze úctyhodným inženýrským dílem, ale i ukázkou politické vůle Švédska soutěžit o co největší roli ve světové ekonomice. Jedním z podstatných faktorů v takovéto soutěži je dostatek profesionálů:

„Otáčející se Torso bylo obrovským staveništěm, plném lidí z celého světa. Často jsme museli komunikovat anglicky.“ Otáčející se Torso bylo dokončeno v roce 2005. Stejně jako další specialisti z celého světa, kteří byli zaměstnaní na stavbě, musel si i Marek hledat jiné zaměstnání. Práce ho přivedla až do Kiruny, města ležícího severně více než tisíc kilometrů od Malmö a asi sto padesát kilometrů na sever od Polárního kruhu.

V Kiruně

V Kiruně se všechno točí kolem provozu obrovského dolu na železo, který je vydolován pod městem. Začátkem roku 2006 se rozhodla státní společnost LKAB vybudovat novou rafinérii a lis. Byla to největší investice v dějinách Švédska a přilákala do tohoto podivně optimistického a dobře řízeného města uprostřed laponské pustiny velké množství pracovníků z celého Švédska.

V současnosti Marek pracuje na stavbě tunelu, který má pojmout velký dopravní pás. Po dokončení stavby bude tímto tunelem každoročně dopravováno 29 milionů malých hrudek rudy přímo do nákladních vagónů na železnici. Cílovou stanicí nákladních vlaků je nezamrzající přístav Narvik. Z Narviku je pak lodě o výtlaku 350 000 tun rozvážejí a uspokojují tak poptávku světového trhu po železe.

„Šéf mi říká, že je mně na tunely škoda“, říká s pýchou Marek. „Ale pro mě je to hlavně nová zkušenost. Nemohl bych dělat v dole celý život. Je tam tma, vlhko a hluk.“ V tunelu je těžký zápach amoniaku a dno je pokryté cementem a blátem. Není tam víc jak 8 až 10 stupňů nad nulou. Nejhorší však není zima, ale změny teploty, zdůrazňuje Marek. „Musíš být navlečený do několika vrstev a když se pak pořád přesunuješ tam a zpátky, měříš a značkuješ, pěkně přitom se zpotíš.“

Marek značkuje bílým sprejem místa pro nálože a číslování na konci tunelu. Informuje tak operátora vrtné soupravy, kde připravit další detonaci. Vrtná souprava je připravená za Markovými zády a operátor čeká na poslední začíslování obrovské skalní stěny: „Stroje na mě nesmí čekat, protože jsou tím nejnákladnějším zařízením na celé stavbě. Někdy úplně cítím, jak mi skoro dýchají na krk. Na to si ale jde zvyknout. Člověk si nakonec zvykne na všechno.“ A během toho, co Marek vypráví o své práci, blížící se vrtná souprava vypouští plyny a maziva do tunelu a dělá dojem, že opravdu dýchá.

Po každé detonaci je odstřelený kámen odklizen, na stěny tunelu se nasprejuje vrstva cementu a ke stropu se upevní bezpečnostní svorníky. Až po té je zavedena ventilace a elektrické vedení. Avšak tam, kde pracuje Marek, je naprostá tma. Jediným Markovým zdrojem světla je bodová lampa na ochranné přilbě. Laser a spektra bílého světla jeho výbavy jsou však ve tmě snadno viditelné. „Nikdy předtím jsem na stavbě tunelu nepracoval“, říká Marek a sebeironicky dodává: „Musím prostě jen doufat, že se oba konce nakonec propojí.“

*Země příležitostí *

Markovi Přikrylovi je třicet tři let. Má doktorát v oboru geodézie z ČVUT v Praze. Zatímco v České republice je silná zeměměřičská tradice a výuka, ve Švédsku je lidí této profese nedostatek. Zvláště dnes, kdy dochází k velkému rozvoji švédského stavebnictví, jsou v této zemi zeměměřiči velmi žádaní.

Marek objevil svou zemi velkých příležitostí zcela náhodně. Poznal kdysi jednu švédskou dívku a zamiloval se do ní. Během studií využívali oba všech příležitostí k pobytu v jedné z jejich zemí. To bylo ještě před vstupem České republiky do Evropské unie a byly financovány různé výměnné programy. „Já si ale Švédsko nevybral“, říká Marek, „nemám k této zemi nijaký zvláštní vztah, prostě se to tak semlelo“. Ačkoliv se později se svou švédskou přítelkyní rozešli, naučil se švédsky a seznámil se s tamějšími poměry.

Od roku 2003 pracuje Marek převážně ve Švédsku. Ve stejném roce se rozhodl dát výpověď na vysoké škole v Praze: „Můj vedoucí mi nakonec řekl: „Marku, všechno co děláš, děláš jen a jen pro sebe.“ Trvalo mi to pět let postgraduálního doktorandského studia, než jsem pochopil tuhle krátkou větu.“

Marek se tedy rozhodl, že pokud všechno co dělá, dělá jen pro sebe, tak nezůstane v akademickém mikrosvětě, ale raděj bude bohatý a úspěšný. Založil si webovou stránku zaměřenou na zeměměřičství a vlastní firmu v České republice. Brzo začal používat svého sympatického zevnějšku k navazování kontaktů se švédskými partnery. Dokázal se zachytit v nově ustavené švédské firmě Matcenter. Tato společnost byla rozhodnuta zaměstnat v nejbližší době více jak osmdesát zeměměřičů.

V případě Kiruny, není klientem Matcenteru přímo LKAB, nýbrž druhá největší švédská stavební společnost NCC. Marek je opět v pozici jakéhosi pod-poddodavatele, neboť má všechno registrováno na svou firmu v České republice.

Během tří let Marek vykonával pro Matcenter různé zakázky. Rozepíná pět prstů aby demonstroval všechny své činnosti: „Zanechal jsem výzkumu a přednášení na univerzitě, ale jsem s oborem stále v kontaktu“, říká a zbývají již jen tři prsty. V současnosti tráví devadesát procent svého pracovního angažmá ve Švédsku: „Pak mám svou firmu v Praze, to je asi deset procent. Snažím se to minimalizovat, protože je to práce placená mnohem hůře než ve Švédsku, ale je nutné tady udržovat dobré kontakty pro případ, že by Matcenter zkrachoval. Pak budu mít pořád práci v České republice. Co se týče času stráveného řízením všech aktivit, tak ten se nedá rozdělovat mezi Česko a Švédsko. Je to jedna pracovní činnost.“

Marek nás veze ve svém firemním voze od tunelu do kanceláře: „Je to krásné, průmyslová zástavba a za ní sněhem zasněžené hory. Tenhle pohled mě každý den dostane.“ Přijíždíme do kanceláře. Ve druhém patře Marek konferuje u řady ubikačních boxů se svými kolegy. Později poznamenává: „Je velmi důležité mluvit s lidmi, zvláště předáky a vrtařem. Komunikovat. I když se nic nového neděje, je dobré vědět o všem, co se odehrává.“ Marek mluví plynně švédsky. Přesto mu zpočátku komunikace v podzemí dělala problémy: „Setkával jsem se mnoha novými výrazy, používá se tam hodně slangu. Poznamenával jsem si všechno, třeba i foneticky, a doma si to pak vyhledal. Nesmíš lidi zasypávat otázkami, pak ti nedůvěřují.“

Pauza na oběd. Všechny restauranty se o polední pauze promění v bufety. Ceny jsou všude stejné. Na rozdíl od horníků z LKAB obědvají lidé z Matcenteru ve městě. „Je důležité se pořádně najíst. Chodíme vždycky do hotelu City. Vaří tam nejlépe.“

Po obědě se Marek, jeho šéf Clem a další kolegové přesunou auty pět kilometrů za železniční dráhu, která vede podél břehů jezera, jež bylo nedávno vysušeno, aby uvolnilo místo pro těžbu železné rudy pod svým dnem. Když míjíme vchod do největšího železného dolu na světě, odhlédne Clem od řízení matcenterovského mercedesu a ukáže na horu Luossavaara na druhé straně města. Tady byla těžba přerušena během světové krize v osmdesátých letech. Markův šéf je optimista a věří, že ložisko železné rudy sahá až pod město Kirunu a spojuje obě hory.

Pokud je tomu tak, musí být celá Kiruna přemístěná na bezpečnou stranu hory ještě během tohoto století vytěžování podzemních ložisek. Optimismus v Kiruně roste spolu se stoupající světovou spotřeby železa, která se zdá být bez neukojitelná. V tento pondělní podvečer přijel Marek do Kiruny teprve posedmé. Jako obvykle jej vyzvedli kolegové na letišti. Bavili se o tom, co je nového v práci. Později večer zavezl Marek svého kolegu zpátky na letiště. Neuvidí se do příštího týdne. Marek po něm převzal pokoj v bytě poskytovaném Matcenterem. Jejich zpola zařízený třípokojový byt je ve vesnici vedle Kiruny. Vesnice je výhodně položena blízko malého letiště.

Jako většina ostatních zaměstnanců na stavbě v Kiruně má Marek dvanáctihodinový pracovní den. Marek a jeho sedm kolegů pracují ve směnném provozu po sedm dní. Po sedmi dnech v Kiruně má sedm dní volno. Zatímco většina jeho kolegů jede domů do měst na jihu Švédska, Marek jede do Prahy. Cesta trvá víceméně stejně dlouho. Markův kolega Johan jede autem ze Stockholmského letiště do Örebro. Matcenter platí za všechny lety na švédském území. Marek obvykle platí za navazující let ze Stockholmu do Prahy sám. Pokud všechny spoje klapnou, bude Marek doma ve svém bytě v centru Prahy přesně ve stejnou dobu, jako Johan ve svém bytě v Örebro. „Někdo žije ve Stockholmu, někdo v Örebro, já žiju v Praze, v tom není moc velký rozdíl.“

Vystupujeme z auta před administrativní budouvou LKAB. Marek nikdy nevkročil do této dlouhé a monotónní budovy, kde se potkáváme s předákem hornických odborů. Hlavní starostí hornických odborů je úrazové pojištění a nezávadné prostředí na pracovišti. Pro mladé pracovníky z Matcenteru se zdá takovýto druh solidarity zastaralý a příliš časově náročný.

Budoucnost zeměměřičství?

Později, zpátky v autě, Marek přiznává, že rozumí tomu, že se tu lidé mohou nudit: „Nic tu není. Ale svým způsobem je to přesně to, co lze očekávat, takže je to absolutně fajn, hodí se to sem. Víc nudy můžeš zažít v místech, která jsou známá jako centra zábavy, protože máš potom vyšší očekávání.“

Nicméně, někdy Marek pociťuje, že žije nomádským životem. „Jsem tady kvůli práci.“ A dále říká:

„Toto není celý můj život, toto není co mě naplňuje. Kdybych tady měl být měsíc, mohl bych vám napsat celý seznam věcí, co mi chybí v Kiruně. Ale nemusím, jsem tu pouze na týden a pak jedu domů a tam pracuju hlavou – řídím svou vlastní firmu.“

Přestože má Marek týdenní výměnu mezi dolem a kanceláří, práce na tunelu pro něj není dlouhodobě dostatečnou výzvou. Je to pro něj nová zkušenost, ale pro Marka rozhodně neznamená budoucnost: „je to řezničina“, prohlašuje o jednoduché, avšak náročné rutině sprejování číslic na skály třikrát denně. „Kdybych měl tohle dělat celý život, nemohl bych být spokojený.“

Marek neví, jak dlouho pro něj bude v Kiruně práce. Celá továrna bude dobudována v roce 2008. Pro daný čas mu však tahle práce vyhovuje. Přesto se mu už teď hlavou honí nové projekty. Na konci této týdenní směny nepoletí přímo do Prahy, ale po cestě se ještě zúčastní konference o seřizování mechanizace ve Stockholmu. Je to další příležitost, jak posílit síť kontaktů.

O několik týdnů později potkáváme Marka na ČVUT v Praze. Čeká na nás před strojnickou fakultou se svým malým baťůžkem. Odpoledne musí zase do práce, ale teď nám chce ukázat svou novou hračku – svůj nový obchodní plán. Přátelé z university sestrojili vzducholoď. Má devět metrů, je to jen model. Doktorandi postgraduálního studia již žádají o grant pro experimentování s větší verzí, která bude schopna nést nutnou výbavu pro snímání z nízké výšky. Vybavena 3 D laserovým scannerem, bude možno vzducholodě použít pro nový způsob zeměměřičství. Pokud Marek a jeho obchodní přátelé uspějí a uzavřou kontrakt mezi českou odnoží společnosti a Matcenterem, investují všechny své peníze do projektu Zeppeliner.

„Je to flexibilní, laciné, ale musí to být také velmi precisní. Nevíme ještě, jestli to bude fungovat, ale musíme to zkusit“, říká Marek a opatrně vyprovází bílý, héliem plněný vynález z dílny na trávník za fakultou. Švédská železniční společnost začne příští rok renovovat železnici do Kiruny a již se začala o tento projekt zajíma. „Tohle je to, co chci dělat, hrát si s touhle hračkou. Je malá, je specializovaná. Tohle je budoucnot,“ usmívá se Marek.

Epizody:

Lépe než doma

Byt, kde bydlí Marek a jeho kolegové uklízí uklízečka. Také jim
pere.

„Dokonce nám žehlí prádlo. Když tu je, mám všechno prádlo srovnáno do komínku na posteli a krásně voní. Je to jak přijít domů. Je to vlastně lepší než doma. Doma si to všechno musím dělat sám“.

Nedovoleno

Když Marek pracoval na Otáčejícím Torsu, nejvyšším obytném mrakodrapu v Evropě, který se tyčí nad přístavem Malmö, mostem a již se začala o tento projekt zajíma Öresund a Kodaní, velice se mu líbil pohled z nejvyššího patra. Jednoho dne navrhl svému švédskému kolegovi, že by si po práci tam mohli přinést nějaká pohodlná křesla, posadit se, dát si cigaretu a pivo, a užít si panorama. Švéd odpověděl:

„Ale to není dovoleno“.

Marek samozřejmě věděl, že na stavbě není dovoleno pít a
kouřit.

„Ale já si jen představoval, jak by to bylo pěkné“.

Švédský kolega však nerozuměl ani představě něčeho takového.