Na práci do Čech se jezdilo od jakživa

Text: Michal Křivohlávek, Praha
Fotografie: David Kumermann, Praha

Jožovi Urgášovi je třicet tři let a narodil se v Ochtalově, pouhé dva kilometry od tehdejších hranic bývalého Československa a Sovětského svazu. Dnes je Ochtalov součástí Slovenské republiky, která má stejné hranice s Ukrajinou. Nezměnily se ale jen názvy zemí, změnil se i rytmus života. Ochtalov ztratil průmysl, zemědělské giganty se rozpadly. Jožo se během svého života nikdy nepřestěhoval, žije stále v domě po svých zemřelých rodičích. Je vyučený zootechnik, svobodný a už tři roky jezdí pracovat do Čech.

Photo gallery

V Čechách

Tady v Ochtalově nenajdeš takového, kdo by Čechy nepoznal! V létě je každý z vesnice pryč, to spíš v zimě jsou lidi doma. Na práci do Čech se jezdilo odjakživa, za komunismu taky. Podniky vozili lidi všude, kam se dalo. Chlapi pracovali v Mostě, ve Stříbře, kde chceš. Vlastně to funguje i dneska, jenom přes podnikatele. Když máš dobrého podnikatele, stará se o všechno. Bydlení, papíry, sociálku, pojištění, zkrátka všechno. Jsou ale i takoví, od kterých nikdy peníze neviděli. Nechal je bez koruny spát na nádraží v Praze! Víš, co to je? Neměli ani, jak se dostat domů. Měsíc pracovali, a že prý peníze nemůže dát, že nemá.

Já jsem u podnikatele tři roky, od začátku. Je to firma z Ostravy, ale dělá všude. Jezdím na turnusy, vždycky dvacet dní v kuse a pak deset dní volna, dovolená. Pracoval jsem v Mostě, Pelhřimově, Praze, na hodně místech. Znám Čechy líp jak některý Češi. Nejdýl jsem byl v Čechách dva a půl měsíce, pak jsem se vrátil. To už bylo moc. Jsem vyučený zootechnik, dělal jsem na družstvu. Zeptej se každého, co je, a uvidíš. Nikdo nedělá, na co má papír. Slováků si na práci váží, protože umějí všechno. Jsou zvyklí dělat doma na domech, můžou dělat od základů po střechu.

Já vážu železo na stavbách, baví mě to. Je to dobrá práce. A taky pěkná dřina! Nosit v rukách dvanáct metrů dlouhý armatury, tlustý jak palec! Když jsem si koupil mobil, jedním stiskem jsem mačkal dvě tlačítka, podívej ty ruce! Naučil jsem se číst plány. Přijde mistr, Janku, tady to máš. Já vidím, to je potřeba tam, to sem. Řeknu klukům: ty vem to a nanos to tam, ty nanosíš tohle. Pak to jde rychle, naděláme dopředu. Musíš dávat pozor, aby to bylo správně položené. Jak není, přijde statik a ty vážeš znova. Někdy to ale nestihne, a pak se hned naleje beton a je to. V partě jsme čtyři, všichni z východu Slovenska. Na stavbě jsme většinou Slováci, Ukrajinci a Cikáni. Ukrajinci nosí, dělají hrubou práci. Cikán, jak se otočíš, tak zdrhne. Pracuju na hodinu, mám 75Kč čistého, něco přes stovku hrubého. Dělám dvanáct hodin v kuse, od sedmi do sedmi, víkendy skrz. Mám hodinu pauzu na oběd, někdy se to dá trochu natáhnout, když to není přísný. Dá se vydělat dvacet třicet tisíc za měsíc. U toho podnikatele jsem už tři roky. To je dlouho, spousta kluků odešla. Ne kvůli penězům, šli dělat se dřevem. Železo je těžká práce.

V Praze

Ubytovna je na Vysočanský. Dobře, že je na metru, člověk je za chvíli doma. Když jsme dělali na Chodově, kluci jezdili autem přes hodinu. Já říkám, skočím na autobus, na metro a za chvíli jsem tam. Jak byli naštvaní, že to trvalo tak dlouho. Než přijeli, dal jsem si sprchu a ležel na pokoji. Metro je lepší, můžeš mluvit s lidma, koukat na holky. Večer se dostanu na ubytovnu tak kolem sedmý. Než se vysprchuju, najím, je pozdě. Někdy ještě stihnu zajít do hospody na dvě tři pivka. Pak ale spát, pracuju od sedmi. Do města se dostanu jen málokdy, víkendy nemám. Ale když máme čas, když stavba kvůli něčemu stojí, vyrazíme s partou. Třeba na Václavák, nebo vystoupíme někde z metra a jdeme po barech. To je pak jízda! Pak si říkáme, kam jsme se dostali? Ale najdeme nejbližší metro a trefíme. Poznám už Prahu, hlavně kolem metra. Kolik v Praze utratím záleží na tom, s kým jsem. Když mám parťáka, co nepije, je to za lacino. Ale byl jsem tady s jedním a to bylo! Skoro každý večer do baru.

Pracovat na Slovensku?

Dá se sehnat práce i na východním Slovensku, ale není zaplacená. Budeš pracovat za šest či osm tisíc slovenských. A co za to koupíš? A když máš děti? Nejde to. Když půjdeš dál, do Sniny nebo Humenného najdeš i dobře placenou, ale hodně se maká. Dojíždět každý den hodinu, od rána do večera pryč z domu. Co z toho? Jsou tady takoví, co berou šestnáct set měsíčně ze sociálky. Můžeš chodit pracovat na obec, dostaneš dalších šestnáct set, aktivační příplatky. Na aktivačních se nenadřeš, děláš dva dny v týdnu. Už takhle pro obec postavili rybník, tenisové kurty, podium na stadionu. Přivydělávají si na černo, naštípou fůru dřeva a mají dvě tisícovky. Bydlím sám v domě po rodičích. Dva pokoje, letní kuchyň. Ženu nemám, ani rodinu. Co z toho? Až vydělám, dám barák do kupy. Koupil jsem nábytek.

Dřív se hospodařilo, lidi měli krávu, prase, chovali slepice. Za domem měl každej zahradu a ještě malý pole kus nad vesnicí. Pár řádků brambor, kukuřici, zrní. To už dneska není. V Tesku brambory za pět korun kilo. Deset slepic sežere dva metráky zrní na zimu! Jeden metrák stojí pět set! Tolik práce bylo, dostat základní jídlo. Nevyplatí se. Všude se kosilo, každý potřeboval seno. O seno není zájem, louky se kosí, jen aby nezarostly. Je to vidět na krajině, to, co se dřív taky kosilo, zarůstá lesem. V zimě chodívali zvířata do zahrad, hledat co jíst. Už nechodí, v zahradách nic není. Zůstali jsme sami, jen někdy pár uprchlíků zbloudí až do vesnice. Auto a dům jsou jediný dvě věci, co dneska lidi zajímají.

Epizody:

Převést černé

Je tady blízko hranice s Ukrajinou. Hranice je jako vodopád, pořád přes ní něco teče, jde jen o to, na jakou stranu. Někteří převáží benzín, cigarety, alkohol a čokoládu. Na Slovensko můžou dovést jednu nádrž, karton a litr vodky denně, jezdí tam a zase zpátky. Sladkostí neomezeně. Na hranicích je řada vždycky několik hodin, denně stihnou jet dvakrát třikrát. Vidíš ty auta, ve kterých sedí jen jeden? Tou jsou oni. Před několika lety se tady převáděli lidi přes hranice ve velkém. Černí byli běženci až od někaď z Asie, někteří nemluvili rusky. Vždycky v noci vyzvednout skupinu za hranicema na ukrajinské straně. Chůze pár hodin lesem, dovést je k autům. Většinou tak patnáct, dvacet lidí, jednou i pětatřicet. Děti. I v zimě. Nakoupili batoh jídla a rozdali jim ho. Byli hladoví. Často ty nejmenší nosili.

Skončilo to vstupem do Unie. Je to moc velký riziko, už se nevyplatí. Dřív jsi moh skončit tak na měsíc ve vazbě, dneska je za to osm let. Můj soused sedí. Udělal chybu, přiznal se. Chlapi vždycky přiběhli z lesa a rovnou do hospody. Dali si několik půldeci a za nima policajti. „Jak dlouho jsi tady?“ „Celý večer, chlapi dosvědčí!“ Parťáci podrželi, tak to fungovalo. Chytnout je nemohli, jak by taky. Všichni v těch lesích vyrůstali. Každičkej kámen, každej strom znají.

Ty nejodvážnější vydělali až tři sta tisíc za noc, sto tisíc se dalo normálně. Každý chodil. Když půjdeš vesnicí, uvidíš to na domech. Ale lehce nabyl, lehce pozbyl. Jen pár lidí něco ušetřilo, nakoupili traktory, kombajny. Někteří dnes nemají nic, je to pryč. Mafie tu není, jenom policie. Policie ví o hodně věcech, musíš spolupracovat.

Josef podnikatel, Ochtalov

“Nemá cenu se zdržovat věcmi, které nepřinášejí peníze”, tvrdí Josef, místní výrobce krbových vložek, jediný ochtalovský podnikatel. “Lidé ztrácejí čas pracemi, které jim dál nic nepřinesou, které je nechávají na stejném místě”. Když je potřeba naštípat dřevo na zimu, čemuž se nikdo nevyhne, Mirek si domluví pomoc. Raději zaplatí pár stovek mladým klukům, než aby přicházel o svůj čas.

Josef jezdíval pracovat do Čech po dobu šesti let. Měl místo v malé soukromé továrně na výrobu obráběcích strojů. Postupně se zdokonaloval a získával lepší pozici ve firmě, učil se a vydělával peníze. Začal přemýšlet, co by znamenalo otevřít malou dílnu u nich v Ochtalově. Za úspory začal nakupovat starší stroje a po šesti letech rozběhl výrobu. Nejdřív v dílně za domem, ale během několika let postavil malou novou halu. “Každý má něco, co může nabídnout”, říká Josef. “Dříve tady kolem fungovalo spousta podniků a lidé si navzájem pomáhali. Ty jsi měl v práci kotouče na pilu a já jsem ti mohl přinést zas něco jiného. Lidé si věci vyměňovali. No, ale jak všechny podniky postupně zkrachovali, je těžké dostat věci, které každý potřebuje. Například kroužek na cirkulárku, který dříve nestál nic, tady neseženeš. Můžeš ho koupit ve Snině, stojí ale sto padesát korun. Já ten kroužek dokážu vyrobit skoro zadarmo. Dám ti dám kroužek na cirkulárku a ty máš traktor, pomůžeš mi dovést dřevo. Když nemáš nic, co by se mohlo hodit, tak musíš zaplatit nebo pomoct prací.” O lidech, kteří jezdí za prací na západ říká: “Jsou to otroci malých peněz. Vydělají si dvacet tisíc, domů přivezou patnáct. Dají je rodině, něco stojí barák a auto. Nezbyde jim nic, čím by si polepšili. Za týden jedou za prací znovu.”