Dva měsíce prázdnin na farmě

Text: Zuzana Nestrojová, Ostrava
Fotografie: Jan Polverini, Praha/Řím

Když se řekne Irsko, každý si představí něco jiného. Někdo nádhernou zemi plnou šťavnaté zeleně, jiný zas hned vidí sám sebe, jak sedí nad pintou černého guinnessu a za zády mu vyhrává skočná irská hudba. Irsko ale neláká jen svými turistickými atrakcemi pro statisíce návštěvníků. Ještě větším lákadlem pro nekonečné tisíce obyvatel zejména nových členských zemí EU je jeho otevřený pracovní trh. Také studentka Stella Fišerová se rozhodla strávit prázdniny v Irsku, aby si vydělala peníze na studia. Stelle je 25 let a žije v Ústí nad Labem, kde na universitě studuje angličtinu a geografii.

Photo gallery

Rodina, ze které Stella pochází, nemá s migrací za prací žádné zkušenosti. Jen její sestřenice Andrea odjela pracovat jako au-pair do Irska, a ostrovní země jí tak okouzlila, že už tam zůstala. Stella je přesvědčená, že „rodiče to musí potěšit, když vidí, že je jejich dítě samostatné, dokáže odjet do cizí země a samo o sebe se postarat“. Stella vyznává styl: odjet někam za prací, vydělat si peníze a nebýt na rodičích závislá. Dokonce tvrdí, že i vztahům v rodině takové malé odloučení prospívá.

Během pobytu v Irsku si Stella chtěla nejen vydělat peníze, ale také si zdokonalit svou angličtinu. Rovněž cítilla potřebu změnit prostředí a chtěla poznat novou zemi a nové lidi. Irsko v sobě spojuje mnoho výhod najednou. Stella už dříve pracovala dva roky v Anglii jako au-pair. Osm měsíců žila v Manchesteru a zbylou dobu trávila v Londýně. Navštěvovala přitom jazykovou školu a učila se anglicky. „Když se v průběhu celého roku pohybujete mezi školou, bytem a knihovnou a další uzavřenou místností, kde třeba pracujete na brigádě, potřebujete načerpat novou energii někde v přírodě“, vysvětluje Stella. „Brigáda na farmě v Irsku byla pro mne nejpřijatelnější, protože nabízí práci v přírodě, při níž si vyděláváte peníze.“ – A dodává:, „pro farmu jsem se rozhodla i proto, že jsem ze zkušeností svých přátel věděla, že tu pracuje hodně cizinců, a budu proto nucena mluvit anglicky“. Stěžuje si však zároveň, že je škoda, že se na podobný druh práce v České republice nedá narazit.

Výběr země, do níž Stella odjela, ovlivnila její kamarádka Hilary-Anne, jejíž otec je irským farmářem. S Hilary-Anne se Stella seznámila na jedné besedě o poezii v Ústí nad Labem a od té doby se stýkají. Během loňských Vánoc pak začala Stella vážně přemýšlet o práci v zahraničí. „Uvažovala jsem i o Švýcarsku, ale pořád jsem si říkala, že by bylo lepší jet do země, kde se mluví anglicky“, říká. Po diskuzích s kamarádkou se nakonec Stella s jistotou rozhodla pro práci na irské biofarmě. Se synem majitele farmy si vyměnila pár emailů a jednoduše se domluvili, že může na konci června přijet. Měla našetřeny nějaké peníze a zbytek prostředků na cestu si půjčila v bance. Ještě spolu se svým kamarádem Pepou odletěli z Prahy přímo do Dublinu a v Irsku pak zůstali dva měsíce.

Na letišti v Dublinu je vyzvedla Stellina sestřenice Andrea, která je zavezla rovnou na farmu. Farma, kde Stella následující týdny pracovala, leží šedesát mil jižně od Dublinu. Práci na farmě organizuje Duncan Healy, syn jejího majitele, který tu žije i s celou rodinou. Druhý syn žije v Dublinu a Dcera Hilary-Anne pracuje v Ústí nad Labem jako učitelka. V době, kdy tam Stella pracovala, zaměstnávalo hospodářství asi deset lidí. Byli to většinou cizinci. Němci, Poláci, Američan i Belgičan a mezi nimi další dva Češi a Stella. Hovořili mezi sebou anglicky.

Zaměstnanci dostávali výplatu každé úterý v obálce, ale mohli zvolit i variantu dostat peníze až po ukončení práce na farmě. Nedostávali ale žádné potvrzení o tom, kolik odpracovali hodin. Stelle při nástupu a uzavírání ústní dohody řekli, že se na farmě pracuje od devíti do šesti a mezi jednou a druhou hodinou je pauza na oběd. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak. Pracovala sice, stejně jako ostatní, od devíti a potom měli všichni pauzu na oběd, ale práce většinou v šest zdaleka nekončila. Stávalo se, že v jedenáct hodin večer museli nakládat auta, která mířila další den na trh. Muži pracovali ještě déle než dívky a dělali často i tvrdší práci. Pracovní doba se tedy nedodržovala a zaměstnanci museli pracovat podle potřeby zaměstnavatele tak dlouho, až byla všechna práce hotova.

Stella si stejně jako ostatní vydělala 150 Euro za šest odpracovaných dnů v týdnu a pokud jela prodávat zboží na trh, mohl její výdělek stoupnout o 70 Euro, tedy na 220 Euro. I když Stella pracovala velmi často přesčas, žádný příplatek nedostala. Pokud pracovala 7 dní v týdnu, dostala více peněz, naopak pokud pracovala méně než 6 dnů v týdnu, klesl její plat hluboko pod hranici 150 Euro. Na odpracované hodiny v průběhu dne se však nehledělo. Ať už Stella pracovala osm nebo deset hodin, pořád si vydělala kolem 25 Euro za den. O tom, zda bude pracovat sedm nebo pět dní v týdnu mohla Stella rozhodnout sama. Když chtěla volno, oznámila pouze majiteli farmy, že nepřijde do práce. „Věděla jsem, že práce na farmě bude tvrdá, byla jsem na to připravena. Musím však říci, že jsem si myslela, že mě bude víc těšit. Kdyby byla práce lépe organizovaná, pracovalo by se mi určitě lépe“, popisuje Stella svou zkušenost ze zaměstnání.

Minimální mzda v Irsku je 7 Euro za hodinu. Ovšem Stella dostávala necelé 3 Eura. „Vím, že tři Eura za hodinu jsou málo a že bych si takhle vydělala i v České republice“ říká Stella. Kdyby si ale Stella pokoušela najít jinou práci, bylo by to velmi obtížné, neboť sehnat v Irsku dobrou práci na kratší dobu, třeba na tři měsíce nebo na prázdniny, je skoro nemožné. Zaměstnavatelé chtějí pracovníky většinou na půl roku a déle. Požadují také potvrzení od bývalého zaměstnavatele, v tomto případě z České republiky. „V Irsku je průměrný plat deset Euro za hodinu, minimální 7,3 Euro a my vyděláváme necelé 3 Euro za hodinu. Máme ale zase stravu a ubytování zdarma“, říká Stella. Její sestřenice byla však přesvědčena o tom, že by Irové za takové peníze na farmě nikdy nepracovali. Dva Irové, kteří na farmě pracovali spolu s nimi, vydělávali 8 Euro za hodinu. „Ale zase na druhou stranu na farmě nespali a nejedli…“, vysvětluje Stella. Bydlela spolu s Pepou v podkrovním pokoji, v domě majitele farmy, který se tam zdržoval jen od pondělka do středy. Pokoj byl malý, ale útulný a stěny byly pomalovány různými malbami. Stella si v něm ráda četla nebo se i učila, protože ji po návratu do Čech čekala ve škole důležitá zkouška.V tomto domě dříve žili dva dlouhodobí zaměstnanci z Polska.

Biofarma produkuje zeleninu bez jakýchkoli chemických postřiků či jiné umělé podpory. Kromě zeleniny, která se na farmě vypěstovala, farma ještě dovážela dalších šedesát druhů ovoce a zeleniny. Dovezené produkty musela Stella uložit do lednice nebo do skladu. Byla to poměrně namáhavá práce, protože bedny byly hodně těžké.

V sobotu a v neděli měla Stella možnost jet na trh prodávat ovoce a zeleninu. Tehdy vstávala v pět hodin ráno, aby už v šest hodin vyjela se svými spolupracovníky na trh do známé dublinské čtvrti Temple Bar. Trh začínal v devět hodin ráno a končil v šest hodin odpoledne. „Velice se mi líbí, že Irové dbají na to, zda je ovoce a zelenina z Irska. Pokud jsou produkty dovezené z jiné země, stane se, že si je nekoupí“, pochvaluje si podporu národního zemědělství Stella. Ani prodej na trhu však nebyl lehký.

Po celém dni stráveném na trhu ještě Stella musela večer nakládat a vykládat zboží z nákladního auta. Někdy se ale práce nestihla a vykládalo se a třídilo zboží ještě další den. Kromě této práce Stella na farmě také přebírala zeleninu a ovoce. To, které bylo v lepším stavu, ukládala do skladu či lednice, to horší dávala do beden, z nichž se pak krmily prasata. „Bylo velice zvláštní vidět, jak se ovoce, které podle mne bylo dobré k jídlu, vyhazuje prasatům, ale zvykla jsem si na to. I prasata musí něco jíst“, vzpomíná Stella. K jejím dalším povinnostem patřilo naskládat na paletu zboží z beden podle objednávky. Tuto práci ale Stella většinou nedělala sama, ale spolu s několika dalšími pracovníky. Její oblíbenou prací bylo sázení nových rostlin, sbírání plo-dů, okopávání rostlin. Na farmě mají zvláštní techniku na vytrhávání plevele, říkají tomu „bed weeding”. Je to dost namáhavá činnost, při které musí tři pracovníci ležet na břiše hlavou dolů na železné konstrukci, která je tažena traktorem a za jízdy tak vytrhávat plevel.

Svůj volný čas trávila Stella různě: četla, cvičila, chodila běhat nebo šla na procházku. Velice ráda kreslila. Občas si také zašla na kávu nebo na nákupy do čtyři míle vzdáleného města Baltinglass. Jednou týdně rodičům večer napsala email, jak se jí daří. Nikdy nikomu nevolala. Babičce napsala dopis. Když měla den volna, ráda ho trávila sama. Na kopci za farmou si našla místo, odkud byl nádherný výhled na okolí. „Toto je mé tajné místo, které jsem zatím ukázala jen pár lidem. Sem chodím relaxovat a rozjímat, protože potřebuji být někdy sama. Je to pro mě důležité, když jsem celý den obklopena lidmi“, svěřila se Stella.

Za vydělané peníze by si chtěla koupit stan, spacák a krosnu a zbytek má na studia. Vydělat si na studia byl pro ní přece jen hlavní důvod, proč odjela za prací do zahraničí. Domů žádné peníze neposílala. I přes špatně organizovanou práci na farmě a také skutečnost, že tahala těžké bedny s ovocem a zeleninou, pracovala celý den a večer byla hodně unavená, si Stella Irsko, které předtím neznala, zamilovala. „Příroda je tu podobná jako u nás v Čechách, stromy, pole, lesy. Moji rodiče a prarodiče pocházejí z Českomoravské vrchoviny, bramborářské oblasti, jsem na zemědělství zvyklá.“ Je přesvědčená o tom, že se do Irska i na tuto farmu jednou vrátí, ať už jako turista, anebo opět jako brigádník. Sama Stella svůj pracovní pobyt shrnuje slovy: „Je to nezapomenutelná zkušenost. Nelituji a doporučuji. Je to škola života.”