Migrace jako způsob života

Text: Ian Cook, Praha
Fotografie: Jaga Jankowska, Londýn

Radek žertuje s Bobem a pošťuchuje ho. Hraje pobouření jeho urážkami a předstírá, že mu dává kopanec, aby zakryl svůj smích. Radek je osobním ošetřovatelem Davea, jednoho z klientů v Shearer Court Ltd., který sedí v rohu, klátí se dopředu a dozadu a civí přitom na podlahu. Shirley se v rohu směje sama pro sebe. Steve kouše s velmi vážným výrazem hluboko ve svých nepřítomných očích neobyčejně pomalu jabko. Nehledě na okolní chaos, působí Radek jako suverénní bytost v obývacím pokoji plném autistických mužů, schizofrenních žen a dalších klientů trpících různými chorobami v domě se stálou péčí. A tak to i je. Právě zde totiž Radek posledních devět měsíců pracuje.

Photo gallery

„Příliš moc jsme se nestarali, kam půjdeme pracovat. Věděli jsme pouze to, že chceme do anglicky mluvící země a taky jsme věděli, že chceme zůstat spolu.“ Říká Radek a vysvětluje, jak se on a jeho dívka Markéta dostali do tohoto britského přímořského městečka Worthing, které je obestřené mírumilovnou oblázkovou pláží, co přitahuje důchodce jako magnet. Je to už jeho druhá práce v Anglii. Prvním Radkovým zaměstnáním byla péče o přestárlé a nyní si shání své třetí místo. Jeho uvolněný vzhled napovídá mnohé i o jeho bezstarostnému přístupu k životu: „tady v té práci se opravdu nudím, ze začátku se mi tu líbilo, ale je čas najít něco nového, takže se po něčem musím porozhlédnout, už jsem byl na jednom pohovoru, ale zatím neúspěšně, dva další mě čekají...“

Lidé jsou zvířata, která baží po zkušenosti. Naše potřeba interakce, lásky a zábavy je tedy součástí toho, co nás dělá lidmi. Jsme složití, neboť zatímco ovce může být šťastna pasouce se na stále stejné straně hory s nekonečným množstvím trávy a se stejně smýšlejícími třiceti životními přítelkyněmi, lidské bytosti prahnou po něčem víc. Život není šedivý, ačkoli by hierarchicky smýšlející politici a jisté akademické kruhy chtěly postihnout svět pouhými monetárními pojmy či by chtěli redukovat lidské touhy a sny do stravitelných a srozumitelných soust. Někdy ale někteří lidé prostě je chtějí. Jak říká Radek, když mluví o budoucnosti (možná se příští rok odstěhuje do Austrálie), „Život je změna“.

Na cestě někam

Co přiměje spokojeného, dvaceti sedmiletého mladíka nastoupit do autobusu, nechat za sebou rodinu a přátele a přijmout zaměstnání pod úrovní své kvalifikace v cizí zemi, kde nezná nikoho a ve městě o kterém nic neví?

Radkova migrace není ekonomicky motivovaná, „Samozřejmě, vyděláváme více peněz než bychom měli doma, ale celé to je o něčem víc, než jen o mzdách. Bydlíval jsem tady s jedním polským chlapíkem, když jsem sem přišel poprvé. Pořád jen pracoval a posílal všechny vydělané peníze domů do Polska své ženě a každý den se s ní potom po telefonu hodinu hádal. Kdybych tu skutečně nechtěl být, tak bych tu nebyl“

Dále pak Radkova migrace nebyla nijak motivována drsnými podmínkami v Třemošné, vesnici vzdálené pět kilometrů severně od Plzně, ve které vyrostl. Studiemi strávil trochu více času než je potřeba k odpromování na antropologii, užíval si sběru ovoce na Novém Zélandu a pak procestoval Jihovýchodní Ásii, společně s kolegyní ze studií, Markétou. Jednou se hodlá vrátit na Plzeňsko, „chceme tam vydělané peníze investovat do koupě bytu a pak pojedeme do Austrálie… nebo Ásie …nebo U.S.A….“

Něco nového

„Jsme tady za zkušenostmi. Nejsme tady navždy,“ popouští Radek uzdy fantasii, když vysedává na pláži ve Worthingu – v porovnání se studentským životem pulsující Plzní – tichém městě, které si vybral za nový domov. Díky takovému dočasnému rozpoložení mysli nečiní Radkovi a Markétě problém vzít práci, která by pro ně byla v dlouhodobější perspektivě nestravitelná – jako například jejich první zaměstnání v soukromém pečovatelském domě pro seniory, který neměl žádnou duši, a kde bylo účtováno za služby „residentům“ 1200 eur měsíčně. Mnozí z důchodců museli prodat své domy a byty, aby si mohli dovolit platit za „residenci“. „Byl to obchod“, říká Markéta, „byli tam lidé, kteří skoro ani nemohli udržet pero v ruce, aby mohli podepsat šek, ještě než umřou.“

„Věděli jsme, co by bylo tou správnou věcí, jakou by bylo třeba dělat s pacienty, ale vedení to nezajímalo. Například bylo docela zásadní identifikovat potřeby klientů, ale my jsme pracovali s personálem, který neuměl anglicky“. „Někteří z residentů se naučili vše problematické spolknout, jsou přece staří...Měli dostávat speciální dietu, namísto které jim servírovali laciné maso“, dodává Radek.

Práci si našli na internetu s pomocí pražského agenta britské Společnosti pro ošetřovatelské služby. Pro Radka to byla velká pomoc. Věděl, že hned po příjezdu na ostrovy na něj bude čekat práce. Markéta se trochu zdržela kvůli slepému střevu, ale odjela za ním hned po jeho odoperování. Původně byli vázáni smlouvou na jeden rok (později zjistili, že takováto právní klauzule byla nelegální), takže když došlo k neohlášenému a nevysvětlenému rušení smluv ve společnosti, podali výpověď v povinné jednoměsíční lhůtě a začali hledat práci jinde.

Toulavé boty

Pro mobilně laděné je vcelku snadné odejít z práce, ale tento přístup má své důsledky pro zbytek společnosti. Zapřičiňuje totiž zákonitě menší ochotu zaměstnanců brát se za zlepšení stávajících podmínek, protože je mnohem snadnější najít si někde něco nového, než bojovat za změnu k lepšímu. Politický poradce Britského odborového kongresu Sean Bamford přiznává, že zatímco jsou někteří migranti vysoce odborově organizováni (například afro-karibijské ženy), tak „pokud lidé zamýšlí zůstat jen na chvíli, i když to tak nakonec nedopadne, je těžké je přimět k některým věcem – a k těm patří samozřejmě také jejich připojení se k odborům.“

Radek je podobný tisícům dalších vzdělaných obyvatel střední a východní Evropy. Doma je nic nedrží, tak jedou. Nebudou pracovat za nízké mzdy celý svůj život, práce je pro ně způsobem objevování. Radek nechce zůstat v sektoru ošetřovatelských služeb po celý život, „Nechci se v této profesi opravdově školit a zvyšovat si kvalifikaci. To nemá smysl, pokud v tomto oboru nechci dělat kariéru. Proč bych se měl snažit dobrat se k NVQ (certifikát státní kvalifikace v profesi), který bych potřeboval, abych se stal správcem domu, jak si přeje šéf, pokud vím, že tu nechci zůstat?“

Momentálně však, stejně jako dalších 11 150 Čechů (údaj Ministerstva práce a důchodů) pracujících v ošetřovatelském sektoru ve Spojeném království, odvádí svou práci více než dobře. „Náš kamarád z univerzity, Milan, nám doporučil zkusit sběr ovoce na Novém Zélandu a tak jsme mu zase doporučili tuto práci, poté co nám náš šéf Nigel sdělil, že by chtěl zaměstnat nějaké naše české přátele. Tak se k nám koncem roku připojí Milanova dívka.“

Ale Nigel chce ještě více Čechů, tak mu doporučili nějaké, co potkali v hospodě ve Worthingu, kteří pracovali za naprosto otřesných podmínek jako au- pairs ve vedlejší vesnici. Nigel má na Čechy pořád větší a větší apetit a snaží se zjistit, jaký je nejlepší způsob jejich najímání. Mladí a z větší části vysoce kvalifikovaní a entusiastičtí pracovníci ze Střední a Východní Evropy přichází do Británie ve velkém počtu. Z odhadovaných 600 000 pracovníků, kteří přišli do Británie po rozšíření Evropské unie v roce 2004 je jich vskutku 82% ve věku mezi 18 a 34 roky.

Vy jste Evropa

V situaci, kdy jsou Češi v Británii, Britové ve Španělsku, Španělé v Itálii a Italové v Chorvatsku, můžeme sledovat – k hrůze nacionalistů a k potěšení zastánců Evropské unie – vytváření evropské identity. Národní mýty byly vytvářeny pomocí masových médií, avšak i bez společného jazyka je evropská identita tvořena jednotlivci, kteří se navzájem přátelí, zamilovávají se do sebe a jsou sebou navzájem fascinováni. Možná je projekt Evropy ve skutečnosti spíše o různosti než o nebezpečné mentalitě „my a oni“, která vznikla s budováním národů v 19. a 20. století.

Je udivující, jak málo toho Evropané o sobě navzájem ví. „Naši kolegové v práci se stále ptají, zda jsme byli silně postiženi válkou. Tuším, že neměli na mysli druhou světovou válku. Mysleli si podle všeho, že jsme Čečenci nebo tak nějak. Nebo si asi spletli Československo s Jugoslávií,“ směje se Milan a naplno si užívá jedno ze vzácných společných volných odpolední ve třech na pláži. Setkat se s Radkem, Milanem a Markétou je nejlepší způsob, jak si opravit představu o zemích střední a východní Evropy, jakožto o zaostalých a primitivních exsovětských územích. Právě tak jako se lidé na západě mohou něco dozvědět o lidech na východě, a to i včetně klienta v pečovatelském domě, kde pracují a který umí zdravit česky, tak se i lidé z východu mohou něco dozvědět o lidech v Británii.

„Myslím, že máme rozdílné zájmy. Většina našich kolegů je dost legrační. Nikdy nemají žádné peníze, protože je všechny utratí za pití a drogy hned první sobotu a neděli po výplatě a pak jsou na mizině. Ale i tak jsou zábavní.“ Radek se směje a Markéta s ním souhlasí. „Někteří z nich by mohli být naši klienti – jeden chlapík je tak hyperaktivní, že nemůže dokončit ani větu, aby ho nevytrhla hezká holka, která jde kolem nebo cokoli, co se děje za oknem.“

Když přemýšlím o své generaci

Tato nově objevená mobilita má svůj generační rozměr. Hranice byly otevřeny a s nimi se otevřely i hlavy mladých Evropanů. „Pro generaci našich rodičů bylo opustit zemi za vyhlídkou práce neuvěřitelnou věcí. Dnes je to pro nás normální. Rodiče mě za několik týdnů navštíví a můj otec po mně chtěl, abych mu napsal dopis, ve kterém bude uvedeno: „přijíždíme jenom z důvodů návštěvy našeho syna, nehodláme zde pracovat ani zůstat“. Tak velkou měl obavu a strach, že ho imigrační úředníci nepustí do země.“

„Je to šance pro mladé lidi, tak proč ji nevyužít…“ přemýšlí pan Horňák, Radkův otec. „Pokud by tady Radek zůstal na dlouho, byl bych zklamaný, protože mám rád rodinu pohromadě. Ale respektoval bych, rozuměl bych a podporoval bych jeho rozhodnutí. Byl bych spokojen s čímkoliv, co si vybere a co ho těší. Je dospělý člověk, vždycky věděl co chce a já ho za ním stojím…“ Pohyb jednotlivců může být samozřejmě kontrolován státy; ať už v řetězci komunistických zemí, který zadržoval pohyb mladých lidí ze středovýchodní Evropy po desetiletí, nebo omezeními, které Evropská unie ukládá lidem nepocházejícím z jejího území, což nutí např. Moldavany přecházet přes hranice a pracovat nelegálně a za nedůstojných podmínek. Například tak může být lidský duch podřizován kontrole. Avšak s mizejícími hranicemi, alespoň uvnitř Euro-státu, vznikají pro lidi nové možnosti poznávání jiných i sebe sama.

Starosti Radkova otce s cestou za synem prozrazují jeho věk, ale to neznamená, že nemá touhu po mobilitě. „Samozřejmě, představa odejít do zahraničí je velmi přitažlivá; naneštěstí jsem se narodil ve špatné době. Kdybych byl Radkova věku, neváhal bych ani na vteřinu. Ale jsem tu teď a neumím cizí jazyky.“ Zatímco je jazyk považován za bariéru pro některé migranty, pro jiné v této generaci Evropanů neznamenají jazykové potíže překážku, ale spíše příležitost naučit se jiný jazyk. Zvláště oblíbená je pak angličtina, lingua franca středovýchodní Evropy, která vyplňuje prázdno, jaké vzniklo s odchodem ruštiny a veze se na hřbetě amerického imperialismu. Například Radek a Markéta chodí do Evropskou unií placeného kursu na místní Northbrook College.

Na začátku podzimního semestru – po letních prázdninách – se budou snažit dosáhnout státem uznávaného certifikátu z čtení, psaní a vyjadřování akreditovaného Trinity Collegge v Londýně.

Kurs „Angličtiny pro cizince“ je zadarmo pro pracovní migranty, žadatele o azyl, utečence nebo přiženěné či provdané za britské občany a je to iniciativa zacílená na integraci. A pro ty, kteří uvažují flexibilně a hledají zrovna práci, může zvládnutí jazyka znamenat zásadní rozdíl mezi prací jako je sběr hub a prací, kterou by si mohli oblíbit.

Víš příliš mnoho

Rodíme se svobodní. Někteří jsou však omezeni danou situací a musí akceptovat život takový, jaký je jim naservírován a pokorně přijmou okovy státu a společnosti. Jiní, takoví jako Radek, mají možnost a touhu zkusit něco nového. Samozřejmě, že mobilita není jediný způsob, jak zakusit v životě něco víc. Existuje mnoho různých cest, tak jako je mnoho různých charakterů. Někteří si zvolí mobilitu. Vyjdou ze své vesnice, města, regionu či země ne proto, že musí, ne proto aby přežili, ne kvůli uživení rodiny a ne kvůli tomu, že doma nejsou schopni najít svou cestu, ale protože jejich oči jsou otevřené a oni vidí, že svět zblízka je příliš zajímavý na to ,,aby ho sledovali z televizní obrazovky.” Chtějí si ho ohmatat a procítit. Pokud tak budou činit zodpovědně a svědomitě, pak z větší mobility můžeme mít všichni užitek. Koneckonců, jaký je dneska problém překročit hranici?