Muž, housle a německý zámek

Text: Girina Holland, Berlín
Fotografie: Jan Lechota, Londýn

Je šest hodin ráno. Jan s manželkou Jitkou už sedí v autě a vyrážejí na 753 km dlouhou cestu z Brna do Waldecku, městečka ležícího takřka uprostřed Západního Německa. Silnice jsou prázdné, zatím ani známka po rušném provozu či po chodcích, kteří brzo zaplní ulice druhého největšího města v České republice. Jan a Jitka, oba téměř padesátníci, se právě vracejí z týdenního pobytu v Brně, který strávili se svou dvaadvacetiletou dcerou Lucií a dalšími příbuznými. Teď musí zpátky do Německa, aby Jan nezmeškal své hudební vystoupení na zahradním veletrhu nedaleko jejich domova ve Waldecku. Jan se prozatím soustřeďuje hlavně na to, aby se vyhnul všem zdržením, především ranní dopravní špičce v Praze. Jan zdržení nesnáší. Je rád, když může být v pohybu, mít před sebou cíl, ubírat se nějakým směrem.

Photo gallery

Jan a Jitka jsou dvěma z více než 30 000 Čechů, kteří legálně žijí ve Spolkové republice Německo. Toto číslo se v průběhu let příliš nezměnilo, i když z mnoha stran zaznívaly velké obavy, že s rozšířením Evropské unie v roce 2004 zaplaví Německo vlna levné pracovní síly ze Střední a Východní Evropy. Ve skutečnosti se největší přesun přistěhovalců z Východu na Západ odehrál již na začátku 90. let po zhroucení zdí Východního bloku.

Právě tehdy se do Německa odstěhoval i Jan. Bylo mu 36 let a s Jitkou a jejich dvěma dětmi bydlel v Praze. V roce 1992 mu jeho hudební agentura zařídila vystoupení v Drážďanech. V jednom z nově privatizovaných pětihvězdičkových hotelů hledali duo housle – klavír pro salónní hudbu. Angažmá mělo trvat celou sezónu. Jan se tedy spolu se svým partnerem z duetu, klavíristou Antonem, vydal do Drážďan.

Jan si odhrnuje kadeř hnědých vlnitých vlasů z čela. S Brnem za zády cesta pokračuje po silnici E461 směrem k Praze. „Politika mně nezajímá a nikdy nezajímala“. V Janově hlase s půvabným českým přízvukem zní, když vzpomíná v němčině na svůj život v socialistickém Československu, podrážděný tón. Měl pocit, že neměl na výběr, že byl vtažen do politiky, aniž o to aktivně usiloval. „Jsem jen normální chlap“, říká, a to pro něho znamená milující manžel, starostlivý otec a člověk vyhýbající se nepříjemnostem. Nicméně Janův silný individualismus a podnikatelský duch mu v zemi, kde panovaly centralizované struktury ovládané z vyšších míst, působily neustálé potíže. Po Sametové revoluci měl pocit, že systém a mentalita lidí se mění příliš pomalu. Cítil, že Německo je vhodná alternativa: z České republiky to není daleko a nabízí se tu pracovní možnosti a kultura práce, které se mu vyhovovaly daleko víc.

Když Jan roku 1992 přišel do Drážďan hrát hotelovým hostům, využil příležitosti a přesvědčil ředitele hotelu, aby jim prodloužil angažmá – teď už nezávisle na agentuře. Protože byl ředitel nejen nadšen výkonem obou hudebníků, ale náhodou sám vlastnil hotel v západoněmeckém Waldecku, začali Jan s Antonem o rok později hrát v tamním Zámeckém hotelu.

S ubytováním neměl problém, protože řadu let mohl Jan bydlet zdarma přímo na pracovišti – v překrásném Zámeckém hotelu. Jeho budova je součástí hradního komplexu ze 12. století a majestátně se rozkládá na vrcholku jednoho z mnoha zalesněných pahorků, vystupujících 200 metrů nad jezerem Edersee, odkud se návštěvníkům skýtá krásný výhled do kraje. Jan vzpomíná, jak na začátku svého angažmá v hotelu každé ráno otevíral okno pokoje a vydával radostný pokřik, občas připomínající opice z nedaleké zoo. „Cítil jsem se volný, absolutně volný“. Nicméně nejtěžší břemeno v Janově tehdejším životě, tak jako u mnoha dalších přistěhovalců, představovalo odloučení od rodiny. Než děti dokončily školu a než se za ním do Waldecku r. 2000 přestěhovala manželka Jitka, jezdil do České republiky téměř jedenkrát do měsíce.

Dnes, po 27 letech manželství a po mnoha velmi dlouhých obdobích odloučení, je na Janovi a Jitce stále vidět, že jsou spolu opravdu rádi. Janovi bylo 21 let, když se s Jitkou seznámil. Byla jednou z tanečnic – „ta nejhezčí“, prohlašuje Jan – v moravské folklórní taneční skupině v Brně. Jan tehdy vedl malý orchestr, který tanečníky doprovázel. Jitka je jemná a tichá žena, která si v sobě i přes svůj věk uchovala cosi dívčího. Z jejího vzhledu není těžké představit si bývalou tanečnici. Jan si uvědomuje, jaké má štěstí. Nehledě na notoricky vysokou rozvodovost v České republice je Jan mezi přistěhovalci, s nimiž se setkal, jedním z mála, jehož manželství přežilo strasti dlouhého odloučení.

Kromě toho, že nemohl být s rodinou, byl další frustrací jeho právní statut. Nevýhody vyplývající z toho, že je cizinec, pocítil Jan už záhy. První čtyři roky zaměstnával hotelový management oba hudebníky jen na krátkodobé smlouvy. To bylo dlouho před rozšířením Evropské unie a před tím, než byl zákon automatického pobytového práva inter alia vztažen i na občany České republiky. Pokaždé, když Jan dostal novou smlouvu, musel znovu požádat o povolení k pobytu. A pokaždé nevěděl, zda je dostane. Duo mělo štěstí, že manažerka hotelu si vážila jejich práce natolik, že jim v roce 1996 konečně vystavila dvanáctiměsíční smlouvy. To sice nebyl konec ohromného množství byrokratických procedur, nicméně to pomohlo zajistit obnovení jejich povolení k pobytu. Od tohoto okamžiku byl Jan odhodlán vydržet na zámku Waldeck alespoň dalších šest let, dokud nezíská časově neomezené povolení k pobytu. Těchto šest let mezi lety 1996 a 2002 bylo velkou zátěží pro Janovu kočovnou povahu a vážným testem jeho trpělivosti a vytrvalosti. Měl povoleno pracovat pouze pro zámecký hotel a po většinu večerů hrál hotelovým hostům, někdy také při společenských akcích pro členy managementu. Mnohokrát si říkal: „Toužím přece po něčem víc, než jen celý den sedět a čekat na večer, abych mohl začít pracovat. Ale musím vydržet, musím to přestát.“ Jan vytrval v pevné víře, že tak pomáhá zajistit lepší budoucnost pro sebe i rodinu.

Jan zastavuje auto. Jsme na německé hranici. Otevírá okénko a podává celníkům pasy. Kolikrát přejel hranice od okamžiku, kdy odešel do Německa? To přestal počítat už před lety. Ale na jeden případ z hranic asi nikdy nezapomene. Bylo to před vstupem České republiky do Evropské unie. Podezření celníků vzbudilo Janovo pouzdro na housle. Marně se snažil horlivým a svědomitým německým pohraničníkům vysvětlit, že je houslista a že bílý prášek v jeho pouzdru není kokain, nýbrž prášek na natírání smyčce. Nakonec vybalil housle a začal hrát.

Jan se opět soustřeďuje na cestu, tentokrát byl přejezd hranic bez problémů. „Pokaždé, když se vracíme do Německa, políbíme místní zemi“. I když je Jan vděčný za možnosti, které mu život v Německu nabízí, není to bezbřehá láska k této zemi, která ho přiměla k této poznámce. Jejich krátké návštěvy v Brně každého čtvrt roku jsou totiž všechno jiné než relaxace. Čas strávený s dcerou a příbuznými jakoby nestačil a protože v Brně ani nemají vlastní pokoj, je těžké cítit se tam doma. Lucie studuje na brněnské univerzitě a do Německa se stěhovat nechce. Zkusila to krátce po dokončení střední školy, ale vydržela jen tři měsíce. Měla pocit, že Němci jsou trochu nepřístupní a stýskalo se jí po kamarádech. Jan s Jitkou jen neradi akceptovali Luciino rozhodnutí a oba stále doufají, že lepší pracovní podmínky Lucii a jejího přítele nakonec do Německa přilákají. Syn Roman je naopak se svým životem v Německu spokojený. Přišel před šesti lety a dokončuje studium hry na housle na Univerzitě ve Wuppertalu, což je dvě hodiny autem od Waldecku. Žije se svou přítelkyní a jejich patnáctiměsíčním synem Gabrielem.

Pro Janův vlastní profesní rozvoj se vytrvalost, s níž usiloval o získání neomezeného pobytu a pracovního povolení, očividně vyplatila. „Dnes mám možnost oslovit jakékoli potenciální zaměstnavatele.

Většinou k nim přijdu a zeptám se, jestli nepotřebují dva hudebníky. Když řeknou, že ne, vytáhnu housle a přinutím je alespoň, aby si mě poslechli.“ Tímto postupem si Jan dokáže zajistit na 200 vystoupení ročně, z nichž velká většina jsou pravidelná vystoupení každý týden. Nedávno také začal učit. S dodatečným zaměstnáním na třech hudebních školách, kde od pondělka do pátku učí děti hrát na housle, má pocit, že svého talentu plně využil. „Na mou práci by nemělo vliv, ani kdybych vyhrál v loterii. Prostě bych pracoval dál jako dosud“.

Jitka zatím pracovala v různých zaměstnáních: jako ošetřovatelka, učitelka a v jednom malém soukromém muzeu v době, kdy žila v Praze. Když přišla r. 2000 za Janem do Waldecku, musela kvůli nedostatečným znalostem němčiny vzít práci pokojské v jednom z místních hotelů. Téměř pět let pracovala na sezónní smlouvy. Práce jí však mnoho příležitostí ke zlepšení němčiny nedala. „Spíš jsem si oprášila ruštinu“, směje se, neboť její nejbližší kolegyně byly také imigrantky, hlavně Rusky. Aby si do budoucna rozšířila možnost uplatnění, dala v hotelu výpověď a přihlásila se na roční intenzivní kurs němčiny. Přemýšlí o tom, že by pracovala jako ošetřovatelka nebo dokonce učila tanec.

Definitivní rozhodnutí, že v Německu zůstanou natrvalo, učinili Jan s Jitkou teprve nedávno. „Pochopitelně se nám stále stýská po příbuzných, po svatbách, oslavách Velikonoc a společenském životě.“ Ve Waldecku moc velký okruh známých nemají. Důvěrná přátelství se navazují těžko. „Setkáš se s někým, kdo ti je sympatický, ale pak se z toho nic dalšího nevyvine. Lidi si tu rádi ponechávají určitý odstup.“ Nicméně Waldeck a okolí se stalo jejich novým domovem. Jan dokonce přemýšlí, že by přijal německé občanství – „hodně by to usnadnilo styk s německými úřady a celou tou byrokracií.“ Ani Jan, ani Jitka nepřikládají občanství nějakou emoční hodnotu, oba se cítí jako Evropané.

Auto teď projíždí kolem jezera Edersee a pak nahoru po zalesněném kopci, na jehož vrcholku se objevuje Zámecký hotel Waldeck. Poslední kilometr vede upraveným a čistým centrem Waldecku s jeho jedinou kavárnou, několika restauracemi a obchody, a s procházejícími se turisty v brýlích proti slunci a s batohy na zádech. O kousek dál, na kraji města, zatáčí Jan do malé uličky. Auto zastavuje. Je něco po druhé hodině odpoledne, Jan s Jitkou dorazili domů.