Praha, můj malý sen

Text: Michaela Pokrupová, Ostrava
Fotografie: Jozef Ondzik, Bratislava

Hradby ze smutných paneláků byly násilně zasazeny do zeleného horského údolí ještě v dobách budování socialismu. Křiklavě barevné, disharmonické domy s obrovskými reklamními nápisy zoufale neladí s historickým centrem Ružomberku. Nevkusné gigantické krabicové haly supermarketů lemují zlatožlutou obilnou stráň. Nad hlavami lidí procházející sídlištěm se jako jedovatý had vine zkorodovaný parovod. Takhle vypadá zašlá sláva města Ružomberku.

Photo gallery

Při pohledu na zarámované fotografie svých tří dcer si paní ve středních letech povzdechne. Všechny tři její děti, dcery, jsou pryč z domova a ona zůstala s manželem v třípokojovém sídlištním bytě na okraji Ružomberku sama. V jejím bytě je, stejně jako v ní samotné, něco smutného. Na stěnách osiřelého dětského pokoje se podepsali jeho dřívější malé nájemnice. Dvě opuštěné postele, plyšoví medvídci a panenky – němí svědkové dětství a dospívání tří dívek – srovnané nedosažitelně vysoko na skříni, vodní želva, co se neúnavně snaží o útěk ze svého skleněného vězení... „Janu to odmalička táhlo do Prahy“, vzpomíná paní.

„Praha je prostě Praha…..”, zasní se mladá žena, tolik podobná své matce, stovky kilometrů od svého rodiště. „Jako malé jsme sem jezdily každé prázdniny“, vzpomíná na své dětství, „připadalo mi to jako takový malý sen, dostat se sem. Tohle město mě odmalička přitahovalo“.

Jana vystudovala zdravotnickou nástavbu v Banské Bystrici. Během tříleté nástavby se osamostatnila a domů se vracela přibližně jednou za měsíc. Přivydělávala si na brigádách, aby rodičům trochu vypomohla. Do Ružomberku se vrátit nechtěla, protože si zvykla na Bystrici, kam zaslala ještě před ukončením studia svůj životopis. Další životopisy poslala do nemocnic v Praze. V Bystrici ji z kapacitních důvodů nepřijali. „V malých městech na Slovensku teď není naděje sehnat práci. Polovina mých spolužaček odešla do Prahy“, vysvětluje Jana. Ona sama nebyla tolik vázaná na rodinu jako její spolužačky, které se po absolvování nástupní praxe v Česku vrátily zpět na Slovensko. „Já jsem víceméně plánovala, že tady zůstanu. Byla jsem asi jediná, kdo se nechtěl vrátit domů“.

Přesto ale do Prahy neodešla proto, že nemohla na Slovensku najít místo jako jiné zdravotní sestry. „Slovensko mě vůbec nelákalo, k Bratislavě žádný vztah nemám“, vysvětluje, proč nezůstala. Kdyby ji ale tehdy přijali do Bystrice, zůstala by tam. Jediným důvodem zůstat v Ružomberku byla a zůstává péče o rodiče v případě, že by její sestra Zuzana zůstala v Anglii, kde nyní pracuje jako recepční: „Spoléhám pořád, že některá ze sester zůstane doma“. Když jí ale po tři čtvrtě roce práce v Praze přišla pozvánka na pohovor do nemocnice v Bystrici, přiznala si, že už si svůj návrat na Slovensko nedokáže představit.

Nad odjezdem se příliš nerozmýšlela a týden po absolvování závěrečných zkoušek na zdravotnické nástavbě už byla v Praze. Z pobytu v cizím městě neměla žádné obavy, protože věděla, že by se v případě potíží mohla spolehnout na pomoc příbuzných z Prahy a okolí. Ubytování si našla Jana v ubytovně nemocnice. „Finančně to náročné nebylo“, vzpomíná. V začátcích jí vypomohla teta z Prahy a první nájem 2500 Kč jí byl odečten z prvního platu. Její slovenská spolubydlící se po týdnu práce v Praze vrátila zpátky na Slovensko. „Nemohla vydržet bez rodiny, já ale taková nejsem“, dodává Jana. Ani bydlení na ubytovně pro zdravotnický personál však nebylo zcela idylické. „Na ubytovně mi dva roky bohatě stačily“, vzpomíná hlavně na odlišné denní a noční směny s kolegyní, s níž sdílela pokoj.

Nyní bydlí v podnájmu, spolu s dalšími dvěma sestřičkami, Češkami. Každá z nich má vlastní pokoj a platí kolem 4300Kč: „Na zařízený pokoj v Praze je cena super“. Za byt v Ružomberku platí Janiny rodiče 7000Sk (asi 5200Kč). Starají se o dům se zahradou po rodičích, to kdyby se snad jednou některá z dcer chtěla vrátit. S přibývajícími léty se však jejich naděje zmenšují. „Zvykly si už na jiný život, chtějí ho žít podle sebe“, omluvně říká matka Jany sedící v křesle v malém obývacím pokoji s výhledem do šedavé sídlištní zástavby. „Tady se lidé hodně dívají, jak vypadá dům, jaké vlastní hmotné statky“, popisuje zdejší mentalitu. Podle ní lidé v Čechách spíš jedou na dovolenou, aby si něco užili. I Janu tohle láká víc, chce si život vychutnávat. Dcery samy matce radí, ať se baví a zahradu nechá svému osudu. Generace Jany považuje práci na zahradě za ztrátu času. Matce to však nedá, protože je odmalička zvyklá pracovat na zahradě i na poli, a tak se na ní lopotí sama. „Člověk je nebude honit kvůli zahrádce, je jiná doba, chtějí si užívat“, rezignovaně konstatuje.

Jana naprosto nelituje svého odjezdu. “V Praze”, jak sama zářící spokojeností říká: „jsem se nesetkala s žádnými nepříjemnostmi. Byla jsem hladkým průběhem svých začátků příjemně překvapena, a z práce jsem nadšená“. Pochvaluje si i vybavení v pražské nemocnici, kde na jednotách intenzivní péče nechybí speciální lékařské přístroje, jako třeba ventilátory. V Bystrici, kde byla na praxi, se s tímto vybavením na těchto odděleních nesetkávala. V Česku se jako občanka bývalého Československa pouze nahlásila na cizinecké policii a dostala přechodný pobyt. Žádné pracovní povolení nebylo potřeba. „Před dvěma lety jsem se tam znovu byla ohlásit… je to na 10 let… tak nic neřeším“, říká bezstarostně. I přesto, že je z životem v Česku nadšená, potýkala se na začátku svého pobytu s problémy, se kterými před odjezdem nepočítala.

„Pociťovala jsem na vlastní kůži odpor Čechů vůči Slovákům“, vypráví Jana o prvním oddělení, kde začala pracovat. „I přesto, že tam pracovala polovina Slovenek, se všichni tvářili, že slovensky nerozumí. Když jsem řekla nadzvihňute zadok, tvářili se, že nevědí, že nazvihňut je nadzvednout. Myslela jsem dřív, že Češi mají Slováky rádi“, dodává smutně. Problémy jí dělaly i české odborné názvy, které si osvojovala přibližně půl roku. Nyní, na kardiochirurgii, se s averzí vůči Slovákům již nesetkala. Už se však snaží mluvit pouze česky, do své mateřštiny přechází jen v rozhovoru se slovenskými kolegyněmi.

„Ze začátku jsme se seznamovaly s Prahou a chodily jsme si sednout ven. Většinou samé Slovenky“, vzpomíná na své první týdny v Praze. Z poloviny třídy spolužaček, která odešla do Prahy, už po čtyřech letech zbyly jen tři. Domů jezdívala ze začátku asi třikrát do roka, za 500 Kč linkou z Florence přímo do Rožumberoku.

Dnes už se vrací na Slovensko jen sporadicky, jednou za rok. Naposledy byla doma v listopadu. „Vánoce si užívám tady“, směje se Jana, „spolubydlící jedou na svátky pryč, my sesbíráme ty, co domů nechtějí nebo co mají práci a sejdeme se u nás na Žižkově“. „Mrzí mě, že tu holky nejsou. Chtěla bych je mít doma aspoň na Vánoce“, říká se slzami v očích její matka, „odmalička byly tady, v neděli na oběd, na svátky. Moc mi chybí“, stýská si. Rovněž cítí, jak se jí dcera vzdálila: “Praha ji dost změnila, je tam takový volnější, lehčí život. U nás si tohle nedovolila, chodit do hospody“. Sama vyrostla v tradičním prostředí a chce proto zachovat rodinné zvyky i přes neshody v rodině. O svém volném čase Jana říká: „Moc ho nemám, pracuji ještě na zkrácený úvazek na soukromé rehabilitační klinice. Je to pro mě taková brigáda. Sloužím tam 4-5 služeb v měsíci, ještě k obvyklým 14 službám v nemocnici“. Když ale srovnává brigádu se svou současnou prací, kde se intenzivně stará o dva pacienty, kteří jsou krátce po operaci srdce dodává statečně: „Je to pro mě odpočinek a relax, pacienti jen leží“. V nemocnici slouží podle systému krátký-dlouhý týden. „Na Slovensku to bylo jiné, měly jsme 18-19 služeb, byly jsme tam permanentně, tady sloužíme v jedné partě.” Když už má Jana volno, plave nebo běhá, a s kolegyní se doučuje angličtinu, zajde semtam do kina nebo s přáteli do hospody.

Sama o sobě tvrdí, že je hyperaktivní člověk a matka její slova potvrzuje: „Jana si nedokáže odpočinout, pořád musí něco dělat, doma v Ružomberku nevydrží, protože prý nemá co na práci“, posteskne si. Janin život se točí kolem práce, která jí absolutně naplňuje. „Strašně jsem chtěla jít na soudní lékařství, podle mě jsou to ti nejlepší doktoři, ale po třech letech neúspěšných pokusů dostat se na medicínu, jsem rezignovala“. Své práci se věnuje naplno a na svoji první dovolenou po 4 letech se chystá teprve letos. Poletí za sestrou do Británie. I matku potěšilo, že bude mít Jana volno a odpočine si a se starostlivostí v hlase dodává: „měla by se šetřit“. Platy v nemocnicích na Slovensku jsou asi 2x nižší než v Praze. „I při odečtení všech výdajů se to vyplatí“, stojí si Jana pevně za svým. Přiznává však, že šetřit se dá obtížně. V Praze vede bohatý kulturní život a často jezdí na festivaly. Značný obnos také spolkne účet za mobilní telefon, protože Jana volá pravidelně matce na Slovensko. Ví, že na byt v Praze si ze svého platu nikdy nenašetří, snad jednou někde blízko Prahy. V Praze je ale pevně rozhodnutá pracovat i v daleké budoucnosti. Nepřijela sem, narozdíl od slovenských kolegyň, vydělat peníze a vrátit se. Přijela sem žít svůj život.

Plány do budoucna má zejména pracovní. Ráda by si udělala dálkově specializaci na JIP, ARO a chtěla by si vystudovat ošetřovatelství. Po třicítce Jana plánuje nastoupit na dětské oddělení, protože děti zbožňuje. Uvažuje i o dětské onkologii: „tyhle děti mají pořád velkou naději na uzdravení“. A dodává: „Nemohla bych být na nějakém klidném oddělení“. O dění na Slovensku se příliš nezajímá a ani když měla tu možnost, nesledovala slovenskou televizi. „O Slovensku vůbec nemám přehled“, říká otevřeně. „cítím se více jako Češka, aspoň ze tří čtvrtin. Protože ale nemám občanství ani trvalý pobyt, musím se ještě přiznat k tomu, že jsem Slovenka“. S rodiči se schází častěji v Česku během návštěv příbuzných než v domě, ve kterém vyrostla. Kamarádky ze školy se vdaly, mají děti nebo se odstěhovaly. Kontakt s nimi neudržuje. Domovem se pro ni stala osm hodin vzdálená Praha. Všem zdravotním sestrám rozhodně doporučuje vydat se stejnou cestou jako ona sama: „Mají zde ubytování, je o ně postaráno, nemusí se ničeho bát, i kdyby to mělo být jen na rok“.

„Je to tady pro ni ‘Zapadákov”, postěžuje si občas její matka, když koutkem oka vyhlédne ven z dětského pokoje na červenohnědou stavbu obřího supermarketu. „A je ráda, že ji nemám pod dozorem“, snaží se zakrýt svůj stesk žertem. S dcerou se jí často nepodaří setkat ani v Praze, protože Jana je opravdu časově opravdu velmi vytížená. Kdyby mohla, přestěhovala by se, aby byla dceři nablízku, ale není ještě v důchodu. Je dojemné, že Janina máma v mládí snila o stejném životě, jaký teď vede její dcera, ale protože její sestra studovala v zahraničí a po studiích se nevrátila, musela tehdy na sebe vzít zodpovědnost péče o rodiče. Starala se o ně potom až do jejich smrti. „Užila jsem si svoje“, povzdechne si. „Já jsem vždycky chtěla do Čech, proto jsem se vdala za Čecha“, přiznává s nadsázkou nad svou svatební fotografií, „ale bohužel, muž potom do Čech nechtěl. Já jsem tam jezdívala moc ráda, taky jsem odtud chtěla zmizet“, nezakrývá. Dcera Jana jako by uskutečnila její vlastní dávný sen z mládí, sen o odchodu ze Slovenska do Čech. Matka jí přeje štěstí, ale přesto dceru doma velmi postrádá.

Janina matka, podobně jako sama Jana, nemá na Slovensku mnoho přátel a upíná se o to více na Čechy, na české přátele: „Máme v Čechách tolik dobrých známých, mnohem víc než tady. Líbí se mi víc Češi než Slováci. S Čechy mám jen dobré zkušenosti“, usmívá se a myšlenkami se nachází pár set kilometrů na západ. Česko ji stále táhne. Má však tolik povinností, že svůj odjezd musí prozatím ještě odložit. Ví, že sehnat práci v Ružomberku, městem s 11% nezaměstnaností, je obtížné a že proto odešla do Británie i její druhá dcera, Zuzana. Stále doufá, že se alespoň Zuzana jednoho dne vrátí domů. Ani nejmladší ze tří dcer, studující Milka, netráví léto s rodiči a odjela na studentský pracovní program do Kanady. A tak doma, v malém pustém obývacím pokoji, na své rodiče shlíží z police s knihami jen tři zarámované usmívající se dětské tváře jejich dcer. Kdoví, zda se její osud nebude v jedné z jejích dcer opakovat.