Stezky kariéry jednoho doktora

Text: Eva Tlašková, Ostrava
Fotografie: Pavel Štěrba, Brandýs nad Labem

„Jediné, na čem jsem závislý, je mít v životě úspěch,“ říká MUDr. Lubomír Šmuk, jeden z předních specialistů firmy MEDICOM VIP, která se zabývá tumescenční liposukcí a formováním postavy. „Jestliže je za mě někdo ochoten nabídnout dvojnásobný plat, beru to jako důkaz toho, jak moc jsem nepostradatelný.“

Photo gallery

Touha být v životě úspěšný dovedla pana Lubomíra Šmuka daleko. Od dětského snu létat letadlem, nebo se stát zvěrolékařem a starat se v zoologické zahradě o slony, nakonec zakotvil u studia medicíny. Rozhodl se pro anesteziologii, neboť jak sám říká: „anesteziolog je schopen vidět všem do karet, ale jen málokdo do nich vidí jemu“.

Po ukončení studia zůstal na 7 let v místě svého bydliště v Ostravě a pracoval jako anesteziolog. Jelikož však ani pracovní ani platové podmínky v České republice nesplňovaly jeho představy, začal se zabývat myšlenkou odcestovat za prací do zahraničí. Nejprve chtěl vycestovat do arabských zemí – Kuvajtu či Libye, ale celý projekt ztroskotal na nedostatku financí na úplatky a na tom, že se mu nepodařilo získat zvláštní doporučení pro tyto země.

Hned po otevření hranic v roce 1989 vycestoval do Rakouska, kde tehdy anesteziologové patřili mezi nejžádanější profese. Aby si v nemocnici udržel svou pozici jako cizinec, musel vždycky patřit mezi nejlepší. Za dva a půl roku se tak propracoval až na pozici vedoucího oddělení, na které potom působil deset let.

Ačkoli dosáhl vysokého postavení a výše jeho platu již před deseti lety odpovídala čtyřnásobku platu nynějšího, nevzpomíná na chvíle prožité v Rakousku s radostí. „Je to, jako když vám někdo ze života vyřízne dlouhých dvanáct let. Prakticky jsem prožil kus života jenom ve špitále, kde jsem ve dne v noci pracoval. Jednou jsem si to počítal a zjistil jsem, že jsem jedenáct a půl hodiny denně včetně svátků trávil na nohou v práci, čtyři a půl hodiny denně za volantem, půl hodiny jsem měl na oběd a spal jsem pouhých šest hodin.“

Zpočátku byl životem v Rakousku unešený, ale postupem času cítil kvůli nedostatku kontaktů s domácím prostředím, velkému pracovnímu nasazení a nedostatku času na odpočinek stále větší stesk po Ostravě. Našel si proto v Česku přítelkyni, se kterou se stihl během svého pracovního pobytu v Rakousku oženit, ale i rozvést. Jejich manželství trvalo necelé dva měsíce a velkou zásluhu na jeho rozpadu měl fakt, že pan Lubomír postavil svou kariéru na první místo před osobní život. Jeho žena odmítla žít v Rakousku a přimět manžela k návratu na Moravu se jí, pokud to nechtěl on sám, ani podařit nemohlo.

Po návratu z Rakouska do České republiky očekával, že se situace v českém zdravotnictví zlepšila, ale velkou proměnu nezaznamenal. O odborníka se zkušenostmi ze zahraničí tu tehdy nebyl zájem.

„Chvíle, kdy jsem se vrátil z Rakouska, považuji za nejztracenější čas svého života. Neustále jsem se flákal a propadal alkoholu, až jsem zjistil, že obnos, který mám na kontě, není nekonečný. Většinu života jsem do té doby prožil ve špitále, v Rakousku mě šatili i živili. Nikam jsem nechodil, téměř nic si nekupoval. V podstatě jsem ani pravou hodnotu peněz neznal.“ Podařilo se mu ale odrazit se ode dna a sám tento fakt mu dodal sílu a motivaci jít dál. V roce 2002 začal aktivně spolupracovat s Beskydským rehabilitačním centrem v Čeladné na projektu chladové terapie, známé jako polárium. „Jedná se o terapii hlubokého chladu o teplotách -60 °C a -120 °C. Název polárium jsem vymyslel já, protože se mi nelíbilo anglické a německé označení, které v překladu zní „chladová komora“. A slovo komora evokuje například plynovou komoru. Pacienti tomu teď jinak neřeknou, než že chodí do polária. Je to pro ně pozitivní věc. Léčí se zde chronické bolesti kloubů, páteře, různé pooperační stavy.“

Spolupráce s rehabilitačním centrem mu však nepřinášela takové platové ohodnocení, jaké by si představoval. „Beru ten obor jako koníček a zábavu, ale nedalo se z toho žít“, hodnotí MUDr. Šmuk zpětně tuto zkušenost. Po dvou letech spolupráce se rozhodl hledat i jiné možnosti. Příležitost ke zviditelnění se naskytla v únoru 2006 v Praze v oboru plastické a estetické chirurgie. Po půl roce se mu společně s týmem specialistů podařilo nově vznikající soukromou kliniku vyzvednout z podprůměrného pracoviště až k republikové špičce.

Hlavním důvodem k volbě zaměstnání v Praze byla mizivá možnost uplatnění se v Ostravském kraji. Tedy, příležitosti v Ostravě jsou, avšak ne v platové relaci, jakou by si MUDr. Šmuk představoval. Cestování za prací pan doktor rozhodně nepovažuje za přítěž, ba právě naopak. Přináší mu jistou formu zábavy a potěšení. Cítí se být kosmopolitním člověkem a takový životní styl mu vyhovuje. Kromě peněz je pro něj důležitá i možnost dalšího rozvoje.

Za prací cestuje jedenkrát týdně vždy podle počtu pacientů. Nejčastěji vyjíždí z Ostravy v úterý okolo čtvrté hodiny ranní, aby stihl být na osmou hodinu na klinice, kam jsou v tuto dobu už převáženi první pacienti. Jeho pracovní doba končí kolem šesté hodiny večer, mnohdy však opouští své pracoviště až po deváté hodině večer. Práce pro něj nekončí s koncem pracovní doby, na svém notebooku pracuje i ve volném čase. Když se poštěstí, odjíždí z Prahy již ve čtvrtek kolem šesté hodiny večerní, většinou se však práce protáhne a on usedá do vlaku až v pátek ráno. Kvůli rychlosti a komfortu jezdí zásadně nejdražšími vlaky v České republice, SC Pendolino.

„Můj čas je nesmírně drahý a kromě toho, že jsem dnes ušetřil patnáct minut, abych došel dříve na vlak, jsem časově maximálně vytížen,“ byla první slova, která zazněla z jeho úst poté, co jsme se ho snažili přesvědčit k výzkumu o pracovní migraci. I při cestách SC Pendolinem často prokládal naše rozhovory prací na PC ve snaze urychlit svoji práci a co nejdříve odjíždět znovu k domovu. Tento způsob cestování je pro něj, jak sám tvrdí, mnohem příjemnější a jednodušší než cestovat do Prahy a zpět autem. Při pozorování krajiny z okna vlaku relaxuje a cesta příjemně ubíhá. Kromě mlhy považuje každé počasí v přírodě za krásné. Jediné, na co si při svých cestách nemůže zvyknout je ono nepříjemné ranní vstávání na vlak z Ostravy ve čtyři hodiny ráno.

V Praze i v Ostravě bydlí v bytě. „Rodinný domek není a nikdy nebyl můj sen. Rád cestuji a neměl bych dostatek příležitostí o rodinný domek pečovat.“ V Praze má v současné době pronajatý skromný jednopokojový byt, ovšem přímo v nejdražší čtvrti v centru města, na Kampě.

Praha pro něj znamená jen místo práce. Tohle místo si s domovem nijak nespojuje, protože mu v něm chybí zázemí, které má v Ostravě. Požadavek vysokého životního standartu mu však velí překonat svou nechuť k rannímu vstávání a obětovat část týdne práci v prostředí rušné Prahy. V hlavním městě má své zaměstnání, neboť jen zde mu byly, jak sám říká: „nabídnuty platové podmínky, za kterých jsem ochoten pracovat.“

Jeho život v Praze se točí kolem pracovních povinností, a tak mu na mimopracovní aktivity nezbývá mnohdy čas ani nálada. Navíc Praha podle něj nenabízí takovou škálu možností využití volného času, jaká by mu vyhovovala. V Ostravě rád lyžuje, jezdí na kolečkových bruslích nebo se občas projede na koni. Hodně času tráví se svým nejlepším přítelem. Jejich společným koníčkem je obchodování na burze, které jim většinou dobře vynáší. Výjimkou byl krach po 11. září 2001, kdy přišel o polovinu svých financí.

Sám si je dobře vědom, že ve svých padesáti letech působí mladším dojmem. „Myslím, že představa lidí o tom, kdo je starý, či co je stáří, je trochu mylná. Je totiž pravda, že mnoho mladých lidí ztratí chuť k životu již kolem třiceti let a pak se již utápí v alkoholu a slabé vůli něco měnit.“

Aktivní styl života a dlouhověkost je pro jeho rodinu příznačný. Babička se tento rok dožívá sta let a tatínek ve svých 75 letech aktivně podniká a našel si o pětadvacet let mladší přítelkyni. Otcovy podnikatelské úspěchy, kterých dosahuje i ve vysokém věku jsou zárukou jeho materiální soběstačnosti. MUDr. Lubomír Šmuk tedy nemusí ani v nejmenším dbát o finanční zabezpečení svého otce a s vydělanými penězi může, jelikož nemá v současné době manželku ani děti, nakládat pouze dle svého uvážení.

V současnosti ho však k Ostravě nejvíce připoutává jeho mladá, ještě studující, přítelkyně. MUDr. Šmuk sní v poslední době o založení rodiny s minimálně dvěma potomky. Plánuje, že by potom, co by měl rodinu, přestal dojíždět za prací, protože by si přál aby jeho rodina žila v jeho blízkosti. Pokud by ovšem byl on tím, který by v rodině vydělával nejvíc, trval by na tom, aby jeho rodina žila s ním v Praze. „Mám už dost vysoký věk na to, abych si nechal utéct jedinou minutu rodinného života.“ I když má v Ostravě větší pocit zázemí a domova než v Praze, materiální pohodlí rodiny je pro něj na první místě a bylo by tudíž důvodem Ostravu opustit.

Díky náročným pracovním podmínkám v Rakousku si pan Lubomír začal uvědomovat cenu volného času a osobního života. Prostředí rakouské kliniky vyměnil za práci v Praze, kde je čas vynaložený do práce téměř v rovnováze s časem pro soukromý život. I když podle jeho slov by jeho plat v Rakousku v dnešní době dosáhl sedminásobné výše nynějšího platu v ČR, práce v podmínkách, které již zažil, jej neláká. „I v dnešní době jsem dostal hodně pracovních nabídek z Rakouska, ale odmítl jsem. Nechci zůstat zavřený ve špitále na celý život.“