Z osady za vysněným domem

Text: Vlastimil Jílek, Praha
Fotografie: Karel Tůma, Praha

Ladislav (44) je Rom z východního Slovenska. Má tři děti a šest vnoučat a už dva roky pracuje v Mladé Boleslavi jako svářecí dělník ve Škodovce. Každý druhý měsíc, někdy i častěji, jezdí autobusem nebo vlastním Renaultem na prodloužený víkend domů za rodinou. Ačkoli jsou obě místa od sebe jen 900 kilometrů, tedy asi deset hodin cesty, na každém z nich ho čeká úplně jiný svět.

Photo gallery

V Jarovnici mají dva kostely. Ten první, gotický a prakticky jen pro bílé, stojí uprostřed obce. Na ulici před ním není nikoho vidět, pouze na schodech do budovy radnice, postavené v dobách reálného socialismu, posedává několik teenagerů. Když odbočíme z hlavní silnice, ospalá atmosféra se rázem mění. Cesta je plná dětí i dospělých, u potoka stojí natěsnané dřevěné chýše. Lidé chodí sami nebo ve skupinkách v labyrintu domků, náhle se objevují a ztrácejí ve spleti vyšlapaných cest a mizí za závěsy ve dveřích. Nikde není kousek trávy, jen důkladně ušlapaná hnědavá hlína, a pár osamělých vrb. Muži postávají před domy nebo zdánlivě bezcílně korzují osadou. Občas je možné je zahlédnout, jak cvičí psy. Ženy perou u potoka prádlo a živě mezi sebou konverzují. Tady stojí druhý jarovnický kostel. Na relativně malé ploše zde žije téměř čtyři tisíce Rómů. Je to jedna z největších rómských osad na Slovensku.

Potkáváme Ladislava. „Pojďte dál“, vítá nás otec rodiny ve dveřích jednoduchého domku, jehož dominantou je šedavý talíř satelitní antény. Sroubenou předsíní vstupujeme do jediné zděné místnosti, která je nyní domovem šesti lidí. Odhrnujeme záclonový závěs ve dveřích. V místnosti je jeho manželka Terezie, prvorozený syn Ladislav s manželkou a dítětem a sedmnáctiletá družka druhého syna, která právě kojí své mladší dítě a zkoumavě nás pozoruje.

V rohu místnosti září velká obrazovka širokoúhlého televizoru Samsung, právě běží hudební program maďarské romské televize Féni. V klipu mladý muž s rozhalenkou sesedá z koně a tančí s dívkou v zářivě barevných šatech. V rohu vedle televize visí obraz Ježíše, za sklem je zasunutá černobílá fotografie kulturisty. Strop dekorují zavěšené plastové napodobeniny květin v jasných barvách. Ladislavova snacha vaří v přístřešku oběd, silný vývar se zeleninou a těstovinami. Za chvíli před nás staví dvě misky horké polévky.

Ladislav má dvanáct sourozenců, šest bratrů a šest sester, z toho dva žijí v Čechách. Migrace za prací do Čech má v rodině tradici. Jeho otec Bartoloměj, kterému je šedesát osm let a bydlí také v Jarovnici, pracoval v sedmdesátých letech v Čechách na statku jako zemědělský dělník.

Přestože má Ladislav slovenské občanství a na východním Slovensku prožil celý život, narodil se v Chomutově. „Mám tam příbuzné. Když mám čas, jezdím za nimi, ale vyrostl jsem v Jarovnici“, vysvětluje Ladislav, proč si po rozpadu Československa nezvolil české občanství.

„Na Slovensku není pro Rómy práce. V Čechách Rómové pracovat nechtějí, mají přídavky, na Slovensku přídavky nejsou,“ říká Ladislav a dodává: „Když jsem se šel ptát na práci na Slovensku, tak mi zaměstnavatelé rovnou řekli, že Rómy nezaměstnávají. V Čechách jsem se s tím zatím nesetkal. Tak nebylo těžké se rozhodnout.“

V mladoboleslavské Škodovce pracuje jako dělník. „Svařuju nosníky na motor, levý podélník“, vypráví a pokračuje: „Nejsem ničím vyučený, tak jsem rád, že jsem tu práci dostal.“ V průměru bere osmnáct tisíc českých korun měsíčně. „Když dělám šestnáctky a mám noční příplatky, vydělám si sedmdesát pět korun na hodinu. Většinu peněz ušetřím, něco pošlu manželce na chod domácnosti a zbytek uložím na knížku. Nepiju ani nekouřím“, nechává nahlížet do svého hospodaření. „Když jsem poprvé odjížděl do Čech měl jsem s sebou jen tisíc tři sta slovenských korun, za týden jsem dostal první zálohu a už to šlo.“

Při hledání práce je podle něj důležité někoho znát. Zprostředkovatele, který uvede zájemce o práci do nového prostředí. Je-li to někdo z rodiny tím lépe. „Poprvé jsme jeli ve dvou, soused Gyňa, který teď žije v Čechách, už v Boleslavi pracoval, tak mě vzal sebou. Dřív dělalo v Čechách víc lidí, ale utekli, protože jsou slabí na práci,“ říká Ladislav. Zaučování je velmi rychlé. „Přišel brácha a učil mě, druhý den jsem pracoval už sám“ říká Ladislavův bratr Josef, který přichází na návštěvu. Josef pracuje ve Škodovce čtyři měsíce. Přestože byl po několika dnech rozhodnutý odejít domů, Ladislav ho přemluvil, aby zůstal. „Chtěl domů, nebyl zvyklý na takovou práci, všechno ho bolelo“, říká Ladislav.

V srpnu pořádal v Jarovnici nábor pro personální agenturu Zetka, která ho ve Škodovce zaměstnává, ale z dvaceti lidí, které přivezl, zůstali po několika dnech pouze tři – jeho syn a dva bratři. Ve Škodovce pracuje už rok také jeho sestra. Dělá stejnou práci jako její bratři, kteří se shodují na tom, že pro muže, kteří to po několika dnech vzdali a odjeli domů, to je ostuda. „Byla zvyklá na práci, předtím pracovala v dýhárně”, vysvětluje Ladislav, proč sestra v práci vydržela. Manžel a děti se za ní také přestěhovali do Čech. Děti tu chodí do školy, manžel pracuje ve Škodovce. Ladislav a jeho bratři mají štěstí, dostali od zaměstnavatele v Česku smlouvu. „Většina slovenských Rómů pracuje načerno“, dodává. Cesty za prací podnikali Rómové už před rokem 1989, poslední rok a půl jde ale o stále masivnější jev. Změna nastala poté, co slovenské úřady seškrtaly sociální dávky. Hlavní oblasti, kam Rómové míří, jsou Praha, Mladoboleslavsko a Plzeňsko.

Je pondělí, sedm hodin ráno. Na dlouhý výstupní koridor po levé straně autobusového nádraží Florenc v Praze přijíždí v tuto časnou hodinu nejvíce autobusů ze Slovenska. Jedou přes noc a vezou cestující často rovnou do práce. Stojíme na nástupišti a čekáme na Ladislava, který přijede ze Sabinova, nejbližšího spoje z Jarovnice. Z Prahy míříme společně autobusem do Mladé Boleslavi. Hotel Bičík, dvoupatrový šedivý dům z první poloviny minulého století, který slouží jako ubytovna, stojí u frekventované křižovatky. Ladislav, který dělá šestnáctky a chodí sem prakticky jen spát, si stěžuje na hluk z ulice. Na čtyřlůžkovém pokoji mají k společnému užívání k dispozici ledničku, dvě skříně, stůl a na stolku u okna televizi. Ubytovnu jim platí personální agentura, pro kterou pracují. Všichni spolubydlící na pokoji jsou jeho příbuzní – bratři a Ladislavův syn. Vládne zde družná nálada, bratři se navzájem pošťuchují a vyprávějí historky ze života v osadě i ve městě, začala kolovat láhev slovenské slivovice. „Když přijdeme z práce, máme navařeno. Ten, kdo jde na odpolední, uvaří pro všechny“, říká Ladislav. Když je lednička prázdná, vyrazí se na nákup, tak jako právě dnes. Společně se pokoušíme vměstnat obsah sedmi plných igelitek do malé lednice. Samé maso. Těstoviny skládáme do skříně.

Ve Škodovce vyrábí a montuje automobily téměř 20 000 zaměstnanců. Svojí rozlohou automobilka zaujímá asi jednu třetinu rozlohy města a zaměstnává tři čtvrtiny ekonomicky aktivních lidí ve městě. To však stále nestačí, proto v automobilce pracují lidé z celého regionu, ale i z Polska, Slovenska, Maďarska či Ukrajiny. Škodovka spolupracuje s pracovními agenturami jako je Zetka, u které je zaměstnán i Ladislav. Přestože Ladislav dostal nabídku pracovat přímo pro Škodovku, odmítl. Nemohl by totiž jezdit domů na prodloužené víkendy. Když pracuje u agentury, stačí, sežene-li za sebe náhradníka, a může jet za rodinou na čtyři, pět dnů. Stojíme u sedmé brány areálu automobilky Škoda. Cestu ke vchodu od hlavní třídy lemují desítky obchůdků a stánků. Kolem nás spěchají do areálu zaměstnanci. Doprovázíme Ladislava na odpolední směnu. Dovnitř s ním bohužel nemůžeme, vyřídit povolení ke vstupu trvá minimálně dva měsíce a naděje, soudě podle výrazu paní u okénka na bráně, není asi velká. „Na Slovensku není budoucnost, proto chci žít v Čechách. Postavit si tu velký dům,“ plánuje Ladislav. „Až našetřím dost peněz, koupím si pozemek a začnu stavět.“ Dva roky práce v Čechách udělali své. Ladislava doma sice díky práci v Čechách považují za „bose“, ale kvůli své nepřítomnosti se pomalu bezprostřednímu životu osady odcizuje.

Manželka Terezie se ale zatím odstěhovat nechce. „V Čechách je to jako v kostele, chyběla by mi rodina a život v osadě“, říká. Podobný názor má i starší syn. Toto dilema řeší Ladislav zatím tak, že se pokouší zaměstnat celou rodinu ve Škodovce. Na konci léta již pro firmu pracovalo pět z jeho sourozenců, čtyři bratři a sestra. Také syn, který právě dostavěl s otcovou finanční pomocí v osadě domek, už několik dnů pracuje opět ve Škodovce.