“Žít tady se nám vyplatí!”

Text: Sabine Kroner, Berlín
Fotografie: Mária Kracíková, Berlín/Praha

Sophie a Greig s hrdostí ukazují svůj nový domov. Právě koupili starý dům na jednom z brněnských předměstí. V zahradě, kde rostou staré meruňky, budou mít jejich děti spoustu místa.

Photo gallery

Go East

Mnoho lidí v Západní Evropě dosud pevně věří a obává se toho, že migrace má jen jediný směr, a sice z Východu na Západ. Ve skutečnosti samozřejmě probíhá i opačným směrem. Během deseti let, od roku 1992 do roku 2002, byla Česká republika podle zprávy OECD zemí s nejvyšším přílivem cizinců na světě. Po roce 1989 přicházeli lidé do Střední a Východní Evropy nejen jako turisté, ale byli mezi nimi i dobrodruzi, umělci nebo zaměstnanci mezinárodních firem, kteří zde hodlali zůstat déle. Někteří z nich odešli, jakmile jejich romantické představy vzaly za své. Jiní zůstali. Ovšem už ne na „divokém východě“, nýbrž v srdci Evropy. V roce 2005 bylo v České republice registrováno více než čtvrt milionu osob, ze kterých tu má sto tisíc trvalý pobyt. Často jsou mezi nimi lidé s dobrým vzděláním, kteří mají problém najít odpovídající práci ve své vlasti. Česká republika se pro ně, stejně jako pro mnoho ilegálních přistěhovalců, stala novým domovem.

Krok za krokem k novým horizontům

Sophie je živá a přátelská mladá žena. Na krku má – možná jako symbol její osobnosti – náhrdelník se žlutým přívěskem ve tvaru srdce. Je vidět, že je plná energie, a to nejen tehdy, když zrovna hraje s dětmi fotbal. Sophie je Francouzka, ale se svou rodinou žije v České republice. Je jí třicet pět let a má velmi mladistvý úsměv. Na pařížské Sorbonně vystudovala filosofii, a když mluví anglicky, není její přízvuk francouzský, ale spíš skotský.

Do Československa přišla Sophie poprvé před 15 lety, v roce 1991, na měsíční studentský pobyt. „Chtěla jsem odejít z Francie a jedna moje profesorka měla kontakt do Československa. Díky ní jsem tady získala práci jako učitelka francouzštiny. Když na českých školách tehdy začala hrát výuka cizích jazyků důležitou roli, kvalifikovaných učitelů bylo málo a školy tudíž přijímaly rodilé mluvčí z ciziny“, vysvětluje. Přesto, že Sophie nikdy předtím neučila a byla jen o rok nebo o dva straší než její studenti, zvládala to. Během tohoto jednoho měsíce měla nejen možnost dostat se do ciziny, do neznámé země, ale také si vyzkoušet si na vlastní kůži učitelskou profesi.

Během její první návštěvy přijela za Sophií její matka Evelyne. Vzpomíná, že cesta autobusem na lince Paříž-Brno byla její první cestou do východní Evropy. Všechno se jí zdálo jiné, jako cesta, která nikam nevede. Když měla v Praze přestoupit na další autobus, ztratila se. Snažila se na cestu se doptat, ale bez úspěchu – ničemu nerozuměla a ani z gest místních lidí nebyla moudrá. Když Evelyne vzpomíná na svou první cestu do Československa, vybavuje si šedé fasády budov, nepřítomnost barev a samozřejmě starost o dceru. Od té doby překročila Evelyne hranice mnohokrát a stala se zaujatou a aktivní pozorovatelkou transformačního procesu v této postkomunistické zemi. „Francouze dodnes šokuje, když jim řeknu, že moje dcera a vnoučata žijí v Brně, v České republice“, říká Evelyne s úsměvem. Nevěřícím pařížským sousedům na jejich otázky odpovídá jednoduše: „Vaše děti zas žijí v Marseille, což je sice ve Francii, ale také je to 1200 km daleko, takže to vlastně vyjde nastejno. Jediným rozdílem je směr cesty a pár hranic, přes které se musí přejet.“

První návrat

Po měsíci, který Sophie strávila jako učitelka francouzštiny v Československu, se vrátila do Paříže dokončit studia. Ale do země se chtěla vrátit, takže když v r. 1995 dostudovala, zamířila zpátky. Rychle si našla práci jako učitelka francouzštiny v Brně, které leží na půl cesty mezi Prahou a Budapeští a od roku 1641 je metropolí Moravy. Po dokončení železnice do Vídně r. 1839 se stalo důležitým průmyslovým centrem. Dnes je Brno druhým největším městem České republiky po Praze. Vládne tu bohatý kulturní život a v centru města se nachází mnoho fascinujících staveb, nicméně Brno není tak zaplaveno turisty jako Praha. „Je to největší vesnice v České republice“, říká Sophie se šibalským úsměvem. Zdůrazňuje, že Brno je velmi internacionální, ale jinak než Praha. Není tady tolik cizinců, kteří pracující pro mezinárodní společnosti, pobírají západoevropské platy a jsou motivováni jen kariérním postupem a vyššími pozicemi. V Brně se od konce 90. let mnoho cizinců rozhodlo žít a pracovat za místní platy. Vznikla zde zajímavá mezinárodní komunita, kde se každý zná s každým. Pro Sophii je Brno město s lidskou tváří.

Brno – Londýn – Brno

S Greigem, kterému je dnes 33 let a pochází ze Skotska, kde vystudoval anglický jazyk a literaturu, se Sophie seznámila roku 1996. Když se poprvé setkali, pracoval v Brně jako učitel angličtiny. Oba patřili do řad mezinárodní komunity, která se často scházela v baru „U dvou koz“. Greig se do Sophie na první pohled zamiloval, jí to však trvalo déle. Paradoxně až na Greigově rozlučkové párty si Sophie uvědomila, že se do něho také zamilovala. Jejich vztah začal ještě tentýž večer, ale hned druhého dne se Greig vracel do Anglie. Odešel do Londýna, kde se pokoušel uchytit jako novinář, což v obrovské konkurenci nebylo jednoduché, takže musel pracovat i jako číšník. Trvalo dost dlouho, než našel alespoň práci editora. Během prvního roku jejich vztahu na dálku mezi Londýnem a Brnem se Sophie s Greigem viděli celkem pět týdnů. Na konci roku 1997 se Sophie do Londýna přestěhovala, o devět měsíců později se jim narodil syn James.

Sophie v Londýně pracovala pro neziskovou organizaci „Evropský dialog“, která bojuje za lidská práva a podporuje Romy. Pro mladou rodinu to byl stresující život – vysoké londýnské nájmy a životní náklady téměř pohltily oba jejich platy. Pro výchovu dítěte to nebyla příliš příznivá situace. Roku 2001 nabídla nezisková organizace Sofii možnost pracovat v Brně, kde měla působit jako místní koordinátorka a organizovat integrační program ve spolupráci s místní samosprávou a romským obyvatelstvem.

Možnost pracovat v Brně byla pro Sophii a Greiga šancí opustit Londýn a vrátit se do České republiky. Měli výhodu v tom, že znali nejen Českou republiku a Brno, ale i jazyk. Když tříčlenná rodina dorazila do Brna, byla už Sophie podruhé těhotná. Jeanne se narodila v roce 2001. Během prvních dvou let zůstal s dětmi na mateřské dovolené Greig.

Česká republika nabízí více

Roku 2003 začal Greig pracovat pro mezinárodní neziskovou organizaci CEE Bankwatch Network, která monitoruje projekty podporované mezinárodními finančními ústavy. Pracuje jako koordinátor pro média v brněnské pobočce. Sophie po několika letech činnosti pro „Evropský dialog Brno“ z tohoto místa odešla a vrátila se k práci učitelky francouzštiny.

Sophie i Greig našli v České republice širší možnosti pracovního uplatnění než u sebe doma. Sophie, dnes už zkušená učitelka, tvrdí: „Abych mohla ve Francii učit, musela bych mít zkoušky a diplom – Francie je v tomto směru velmi přísná. Ale i s diplomem bych sotva našla práci. Nevím, co bych dělala, kdybych byla ve Francii.“

Když se ptám na jejich hlavní motivaci pro přesun do České republiky, ekonomické důvody Sophie a Greig rovnou vylučují. Mnozí jejich čeští přátelé poukazují na rozdílnou úroveň platů a nechápou, proč Sophie a Greig v České republice žijí. „Co tady proboha děláte – ve Francii nebo ve Velké Británii byste se měli daleko líp,“ říkají. Sophie a Greig však mají vlastní životní filozofii a ta odpovídá tomu, co jim může Česká republika nabídnout. Hlavním důvodem jejich pobytu zde je jiná kvalita života.

Z jejich pohledu se tato kvalita od západních států, z nichž pocházejí, liší. Například: Sophie se rozhodla, že své děti bude kojit. Říká, že ve Francii by to bylo radikální rozhodnutí. Ve Francii mohou ženy zůstat po porodu doma jen dva měsíce, pak se musí vrátit do práce. Když jsou opět v práci, většinou kojit přestanou, protože to jde těžko skloubit. Kojení se tam nepodporuje – když to nějaká žena chce vydržet, musí mít silnou vůli. Sophie považuje za dost důležité, že je česká mentalita v tomto ohledu odlišná. Jako kojící matka tu není výjimkou, naopak je jednou z mnoha.

Další bod, který Sophie celkem obdivuje, je skutečnost, že se většina Čechů v minulosti musela naučit, jak opravovat své domy a věci v bytě. Za komunismu se mnoho věcí nedalo sehnat, dnes jsou zas služby řemeslníků drahé. Panuje tu jiný postoj než v západní Evropě. „Ve Francii je silná tendence k nadměrnému konzumu“, říká Sophie kriticky. „Když máte nějaký problém, zvednete prostě telefon a zavoláte někomu, kdo vám to opraví. Ve všem jste v pozici konzumentů, protože know how se vytratilo. Ale tady to dosud existuje“.

Mobilní život

Na otázku, na jaké narážejí bariéry, jaké jsou výhody či nevýhody života přistěhovalce, Sophie s Greigem odpovídají: „Nejdříve je třeba říci, že přicházíte-li z bohatší země a máte vyšší vzdělání a odbornou kvalifikace, pak máte přístup téměř k čemukoli. Máme zde privilegovanou pozici. Byla to naše volba, nejsme na útěku.“ Pro oba je jisté, že možnost návratu je stále otevřená. Mohou se vrátit do západní Evropy nebo odejít někam jinam, teoreticky je jejich mobilita neomezená. Ale když založili rodinu, rozhodli se, že se na chvíli usadí. Jsou přesvědčeni, že země, kde žijí nyní, jim nabízí více, než co by jim mohly nabídnout země jejich původu. Téměř se zdá, že se tu usadili nadobro.

Ale za jakou cenu, neschází jim něco? Odpovědi jsou pochopitelně dosti individuální. O svých rodinách se Sophie a Greig nejdřív nezmiňují. Sophie chvíli přemýšlí a pak vzdychne: „Stýská se mi po pařížských kinech, to je všechno. Ale i když v Paříži žijete, na kulturní život potřebujete peníze a čas. Kdybych žila v Paříži se třemi dětmi, přesně tohle by byl problém. Vždycky se musíte pro něco rozhodnout. Když zůstávám s dětmi doma a nemám paní na hlídání, tak jsem pochopitelně v jistém smyslu odříznutá od světa“. Greig říká, že nejvíce postrádá aktivní politickou scénu Londýna. „Když jsem viděl londýnské demonstrace proti válce v Iráku, scházela mi možnost být aktivním členem stabilního politického hnutí. Tady je například velmi obtížné zorganizovat protinacistickou demonstraci. Je skoro nemožné najít lidi, kteří jsou ochotni proti neonacistům protestovat.”

Perspektiva

Ta se dál rozrůstá. Minulý rok se jim narodil druhý syn, Joachim. Letos našli krásný starý dům, který právě rekonstruují. A i v zahradě se něco děje: Sophii se podařilo vypěstovat lilek. Plánují, že se do opraveného domu nastěhují na podzim.

To už Evelyne opět jako každé tři měsíce nastoupí na autobus do Brna. „Nejtěžší pro mě není, že se nevidím s dcerou, ta je dospělá a dávno odešla z domova. Ale stýská se mi po vnoučatech, chtěla bych je mít u sebe“, říká a po tvářích jí kanou slzy. Pak se ale najednou usměje a říká, jak šťastná byla během poslední návštěvy, protože mohla zažít první krůčky svého vnuka Joachima.

Epizody:

Nejsou boty jako boty

James pozval kamarády na oslavu svých osmých narozenin. Hrají na zahradě fotbal, během hry se ozývá směs různých jazyků. James se narodil v Londýně. Pět let již žije v České republice. Jeho sestře Jeanne jsou čtyři a jeho mladšímu bratrovi Joachimovi už bude skoro rok. Oba se narodili v Brně. Všichni tři mluví jazyky otce i matky. S matkou francouzsky a s otcem anglicky. James začal mluvit velmi brzo. Bylo pro něj vždycky důležité, aby mu rychle rozuměli. Jeanne na věci, které chtěla, jenom ukazovala a tak začala mluvit až později. Jejím prvním slovem byl český výraz „boty“. James a Jeanne se naučily česky venku, ve školce a ve škole. Hovoří plynně francouzsky, anglicky a česky.

Čeština je společný jazyk sourozenců a začíná být více a více důležitá. Mnoho jejich kamarádů jsou Češi a s nimi i bez nich si česky hrají, křičí, a rvou se. V jejich dětském pokoji jsou české a francouzské knížky komiksů, francouzské nástěnky s abecedou, otázka „Quelle heure et-il?“, anglické filmy. Během mistrovství světa ve fotbale fandil James týmu České republiky a samozřejmě taky Brazílie. Během mého pobytu udělal Joachim první krůčky. Nyní všichni očekávají, jaké bude jeho první slovo. Který jazyk si vybere?

Různé prahy bolesti

K. nebyla první osoba, se kterou jsem se setkala za těchto okolností. Tohle léto jsem se náhodně v střední Evropě seznámila s mnoha lidmi trpícími bolestmi zubů. Seděli jsme naproti sobě s oteklými sanicemi a mluvili o svých obavách z bolestivé procedury. Všichni měli problémy se zuby moudrosti. Často si stěžovali na lékařskou péči, která nebyla špatná, avšak drsná. V jedné z brněnských čekáren jsem zaslechla tyto novinky o zubařské mobilitě a speciálních nabídkách dovzdělávání, které se zubařům dostává. Pokud chce český nebo polský zubař pracovat v zahraničí, je konfrontován s delikátní skutečností: neexistují toliko geografické a administrativní překážky, které nutno překonat – je také velmi důležité vědět, že práh bolestivosti v západoevropských zemích je nižší než v zemích východních. Aby byli o tomto faktu zubaři z východu informováni, přichází západoevropané, jakožto pracovní migranti, do České republiky a Polska. Nabízejí speciální výcviky, během kterých zubaře informují o rozdílech v prazích bolestivosti v Evropě. Takovýto důležitý rozdíl dovoluje lidem ze západu přicházet na východ před tím, než zubaři z východu mohou odejít na západ. A tak se vytváří zacyklený proces pracovní mobility.