Kolotoče, maringotky a mobilita jako osud

Text: Olga Smirnova, Praha
Fotografie: Simon Chang, Praha

Pro někoho není stěhování z místa na místo volbou, ale osudem. Pro některé lidi je to přímo tradice stará tři sta let. Kočovná pouť, divadelní skupina nebo cirkus – tradiční putovní rodinné podniky jezdí po starých vyježděných trasách i ve světě globálních finančních toků a moderní technologie. Toto je příběh chlapce, který pracuje, jí a sní obklopen kolotoči a houpačkami. Má dům na kolech a život “na cestě” miluje. Je to také příběh rodiny, která už po staletí přináší radost a smích všude, kam přijede.

Photo gallery

Kdo je Vašek

Vašek je středně vysoký, hubený, ale svalnatý jako akrobat anebo tanečník. Veliké tmavě hnědé oči prozrazují kapku romské krve smíchanou s jižní, snad španělskou krví. Má krátké černé vlasy. Nikdy neopomene zmínit, že jeho otec je Ital… Své rodiče ale nikdy neviděl – opustili ho, když se narodil. Vaškovi je dvacet. Osmnáct let svého života strávil v dětském domově v severomoravském Jeseníku. Starobylý ráz severomoravského regionu s nádhernou krajinou a křišťálovými vodopády je možná rájem pro pěší turisty a cyklisty, ale lidé, kteří se narodili v tomto kraji postižené vysokou nezaměstnaností způsobenou dlouhodobou hospodářskou recesí, musí odcházet za lepším životem jinam.

V osmnácti letech opustil Vašek jenom s pár osobními věcmi a čtyřmi tisíci korun podpory měsíčně dětský domov. Pronajmul si pokoj v levném hotelu – vlastně ubytovně pro sezónní dělníky – žil „z ruky do huby“ a střídal jednu práci na stavbě za druhou.

Pokoj, který si Vašek pronajal v levné ubytovně na malém městě, by jen stěží někdo mohl nazývat domovem. Sousedi, strhaní těžkou prací a životní smůlou, trávili většinu času s lahví v ruce a bitkami mezi sebou. V zimě jejich se jejich společnost rozrostla o bezdomovce, kteří zde hledali dočasný úkryt před tuhými mrazy. Neustálé nebezpečí, že by mohl Vaška někdo zbít na prahu jeho vlastního pokoje, vedlo k tomu, že Vašek často přespával na pár nocí u různých kamarádů. Ale nedělala mu dobře představa, že je na obtíž, že ho berou jako příživníka u prostřeného stolu. Proto čím dál častěji končil v praku na lavičce, občas i uprostřed zimy.

V létě se ale Vaškovo kolo štěstěny otočilo a zdá se, že si našel stálý zdroj obživy. Jeden známý ho doporučil jako dobrého a spolehlivého pracanta majitelům lunaparku, který byl v té době zrovna v Jeseníku. Další pár rukou od kolomazi, který by nosil věci tam a zpátky, tu něco přidržel, zvednul a postavil, se v tomto oboru vždycky hodí, a tak si kočovná rodina Vaška najala. Od té doby má za úkol vyměňovat železné součástky, schůdky, řetězy, kola, kabinky, vozíky a kolejnice v zářivě nablýskané kolotoče a horské dráhy. Z ničeho nic získal stálou práci, po které dlouho toužil, a k tomu ještě něco, v co už ani nedoufal – rodinu. Sbalil si svých pár věcí a přestěhoval se do nového domova na kolech – do vojenského auta z druhé světové války. Vyhlídky na cestování, na život v pohybu ho nadchly. A tak se stal Vašek osmým členem údržbářského týmu kočovné pouti a členem širšího kruhu rodiny Finkových.

Kdo jsou Finkovi

Všichni bratři Finkovi – pět z nich trvale kočuje i s manželkami a dětmi – vlastní maringotku, pohyblivý dům, nový a solidní, aspoň se dvěma okny, jednou anténou, některé i se satelitem. Kde se najde dost místa, rozestaví své maringotky do půlkruhu na poli nebo náměstí. Tam pak na týden postaví pouť. Maringotky jsou příjemně zařízené a mají veškeré vybavení jaké patří k luxusu moderního životního stylu: pračky, mikrovlnky, toastovače, televize, videa i CD přehrávače. Na tom není nic divného. Proč by neměl být dům, ve kterém žena tráví většinu času, kde vyrůstají děti, a kam si muž chodí odpočinout po celodenní práci, co nejpohodlnější? Šestnáct čtverečních metrů pro pětičlennou rodinu možná sice nevypadá dvakrát prostorně, ale omezený prostor vevnitř obydlí vynahrazují čtyři kola, která jsou pod ním. Člověk může cestovat, aniž by doslova vytáhl paty z domu.

Finkovi mají trvalé bydliště v Olomouci. Tam mají také zimní stanoviště. V Olomouci tráví tři až čtyři nejchladnější měsíce v roce a promazávají, opravují, lakují a leští kolotoče na další sezónu. A když pod prvními slunečními paprsky začne tát sníh, když voda zalije údolí a lidé vyrazí do ulic, připevní Finkovi své atrakce za vozy, děti naloží do maringotek a vydají se na novou pouť, která potrvá osm měsíců až do příštích listopadových mrazíků. „Revírem“ Finkovců je severozápadní Morava a musí se o něj podělit s třiceti devíti dalšími pojízdnými zábavními parky. Skoro se všemi je pojí rodinné a přátelské vazby nebo se přinejmenším znají. Každoroční pouť je vede do malých horských vesnic o nejvíce 300 obyvatelích, ale i do okresních měst jako Jeseník s asi 13 000 obyvateli. Trasa je pevně daná a mění se jen výjimečně – aby přilákali co nejvíce návštěvníků a vydělali tak co nejvíc, plánují zastávky ve vesnicích podle velkých celostátních svátků a svátků místních patronů. „Lidi jsou čím dál chudší, především na venkově” – stěžuje si tmavovláska z Finkovic rodiny a houpe při tom svou jednoroční dceru na klíně. „Nemůžou si dovolit 30 korun za jednu jízdu. Proto jezdíme do vesnic, když tam slaví svátek svého patrona a lidi tolik nehledí na korunu za trochu zábavy. My přijíždíme pobavit chudé.“ Proč by ale někdo, kdo má na dovolenou u moře, zůstával v létě doma na vesnici? A proč by někdo, kdo si to dovolit nemůže, utrácel 30 korun za jízdu, místo toho, aby si za ně koupil jídlo? To je otázka, s odpovědí na kterou stojí a padá existence podniku Finkových.

Pouť je rodinným podnikem Finkových už po desetiletí, vlastně po staletí. Kočovali prý už na začátku 18. století za vlády Marie Terezie. Potulná divadelní společnost jejich předků hrála před dvěma sty lety na stejných náměstích, kde nyní v novém tisíciletí prapravnuci stavějí své kolotoče. V průběhu století se ale rodina rozštěpila do tří větví: jedna hraje divadlo, druhá jezdí s cirkusem a třetí s poutí.

Nejvzdálenější kruh široké Finkovic rodiny tvoří dělníci. V průběhu let je sem jednoho po druhém zavály nejrůznější osudy a Vašek byl osmým z nich. Svobodní muži ve středním věku pracují bok po boku s Vaškem a pěti bratry z rodiny Finků. Starají se o všechny atrakce, staví je a zase skládají a přes zimu je opravují. Do maringotek, ve kterých žijí, se vejde jen jedna postel a malá skříň. Dělníci jen výjimečně chodí dovnitř do domů svých šéfů, ale jejich manželky vaří jídlo pro všechny. Dělníci i rodina Finkových, všichni obědvají společně na zemi v jednom velikém kruhu.

Začátek nového života

„Přijali mě jako vlastního syna. Patřím teď do rodiny”, opakuje Vašek pyšně a důrazně vždycky, když přijde řeč na Finkovi, jako kdyby se bál, že by mu jinak něčí hloupá poznámka mohla ohrozit jeho sen. „Od teď budu vždycky při nich. A slíbili mi, že mi zařídí školu, poslední ročník na kuchařské škole, kde si budu moct udělat maturitu.” Ví, že se v životě bez vzdělání daleko nedostane. Jediný způsob, jak se postavit na vlastní nohy, je ovšem tvrdá práce, té se ale mladý dělník nebojí.

“Jsem Býk, pozemské znamení. To znamená, že stojím nohama pevně na zemi. A taky že překonám všechny překážky na cestě za svým cílem. Nemůžu se spoléhat, že mi někdo pomůže. Musím si pomoct sám. Jsem trpělivý a vytrvalý. Když je to těžké, prostě zatnu zuby a jedu dál.”

V pět ráno probouzí mladého dělníka bouchání železných dveří a vyhání ho do chladné ranní mlhy. Od okamžiku, kdy vstane, se snaží být ve středu pracovního dění – podává traverzy, zdvihá auta, opravuje, přidržuje vše, co je třeba. Když jde kolem některý z šéfů, zbystří a na práci se soustředí ještě víc, aby ukázal, že si svůj chléb zaslouží. Jestliže tradice je skála, která odolá hurikánům změn, manuální práce je podle všeho ve Finkovic kolotočářském podniku hluboce zakořeněnou tradicí. Lidská těla, holé ruce, svaly a kosti nahrazují při stavění a bourání atrakcí páky a jeřáby. Vašek neutahuje šrouby, ani nepřipevňuje kabiny ruského kola, taková práce je na nováčka příliš zodpovědná. „Nejdřív si musím získat důvěru, abych mohl ukázat, že to svedu,” Vašek se dívá na špičku sloupu, kde na poslední příčce žebříku stojí jeden z dělníků a přidělává sedačky řetízkového kolotoče. „Ale slíbili mi, že mě to naučí, a dali mi dům, ve kterém můžu žít.” V současné době pracuje jenom za byt a stravu, ale jednou, až jako učeň získá potřebné dovednosti, bude dostávat plat.

Vašek ukazuje na tmavozelené vojenské auto z druhé světové války, které by se spíš hodilo do muzea nebo filmového studia. Stojí zaparkované až na samém konci vesnického fotbalového hřiště – místa, kde za chvíli bude stát jejich pouť. Uvnitř auta je skládací postel, kterou našel v nějakém malém bazaru nebo na skládce. Když je rozložená zabírá polovinu prostoru uvnitř vozu. Zbytek zaplňuje vratká skříň, stařičká televize, poličky a na nich pár knih, žiletky, levné mýdlo, hrnky se včerejším čajem, zašlý šedivý medvídek a prach, který poletuje v paprscích slunečního světla.

Dělníci, kteří ukázali, že jsou loajální a že umí vzít za práci – někteří pracují pro Finkovi už víc než deset let – si smí čas od času dát pohov, zajít si na pivo do místní hospody nebo vejít do maringotek se satelitem na střeše. Vlastně se stanou členy Finkovy rodiny. “Modrou krev” ale nikdy nezískají a nikdy nebudou patřit do toho nejužšího rodinného kruhu.

„Já jsem jiný,” Vašek vrhne opovržlivý pohled na skupinku hlučných teenagerů, kteří popíjí pivo pod sbitým přístřeškem u fotbalového hřiště. Každou noc se místní mládež potlouká kolem a okukuje exotické návštěvníky a ti se zase nevyhýbají obdivu místních školaček. „Tyhle věci mě nezajímají.”

Odpoledne, když jsou práce pro nesnesitelné horko na čas přerušeny, zamíří celá rodina na koupaliště. Vašek si ale místo toho najde kousek stínu za autem. Čte si Bibli a romány ze své skromné knihovničky. Nejradši má Robinsona Crusoe. „Ano, protože je cestovatel, ale hlavně proto, že má železnou vůli a obrovskou touhu žít,” vysvětluje Vašek. „Vypravil se za dobrodružstvím – jsem jako on.” Jeho veliké černé oči se najednou rozjasní: „A já strašně rád cestuju! A taky bavím lidi! Těžko se to vysvětluje, ale prostě nemůžu zůstat na jednom místě, jako by mě něco uvnitř pohánělo na cestu. Asi to ke mně patří, k mojí povaze…”

„Mám rád Jeseník. Dobře se tu žije. A navíc tu mám holku,“ Vašek sklopí oči. Chybí mu. Na krku mu pod košilí prosvítá stříbrný řetízek – dárek od ní. „Ale není tam práce, tam bych se nemohl vypracovat. A jak bych si vybudoval rodinu, kdybych neměl práci? Nebylo to jednoduchý řešení, nevím, jestli se vrátím někdy zpátky do Jeseníku a budu tam žít. Ona tam má rodinu…a já mám teď rodinu tady.” Jeho spolubydlící František vytáhne polorozbitý CD přehrávač a dva reproduktory – jeho jedinou cennost – a pustí svoji oblíbenou techno skladbu. Vašek se začne pohybovat do rytmu. Hudba se line z auta nad maringotkami a kolotoči, nad fotbalovým hřištěm zalitým srpnovým sluncem, nad dálnicí a prudkou řekou Moravou, která teče kolem, nad vesnicí a údolím a hřebeny hor okolo.

Finkovic děti se vrací z koupaliště. Smějí se a honí kolem svého obrovského hřiště, kde jejich otcové staví a zase skládají kolotoče a horské dráhy, a kde jejich matky vaří, perou a klábosí před maringotkami. Léta poběží a jejich ruce a ramena vystřídají ruce a ramena otců, stanou se součástí týmu a naučí se jak postavit kolotoč a dávat rozkazy Vaškovi a jemu podobným. Uplynou desetiletí a další generace půjde ve stejných stopách a bude přinášet zábavu lidem po celé severní Moravě. Anebo ne? Nezavane vír globálních změn Finkovi, kteří byli vždy v pohybu, na nějaké místo, kde se nakonec usadí?