“Dvojí život” v Čechách

Text: Michaela Šnajdrová, Ostrava
Fotografie: Lubomír Kotek, Praha

Při výzkumu vnitrostátní migrace bývá často nastolována otázka, zda se migrant opravdu přemisťuje mezi různými kulturními prostředími, nebo jen jezdí v rámci jednoho světa tam a zpátky podle toho, kde bydlí a kam chodí do práce. Jedná se o migraci v pravém slova smyslu? Lidé, se kterými se takový migrant setkává, hovoří stejným jazykem, vyrostli ve velmi vzájemně si blízkém kulturním prostředí, ale přece jen se místa, kde žijí, liší. Filip a Iveta však nemají pocit, že by v Praze a Kacanovech, na místech, kde bydlí a pracují, dělali různé věci, nebo že by se jejich známí na venkově a ve městě něčím různili. Přesto se však nejsou ochotni rozhodnout se k životu pouze na jednom z těchto míst. Věří, že potřebují obě.

Photo gallery

Od svých domovů na malých městech se Iveta s Filipem odpoutali už během studií v Praze. Necítili, že by jim tato místa mohla znovu něco nabídnout a po získání univerzitního vzdělání se už domů nevrátili. Iveta pracovala dva roky jako zubařka na misi v Rumunsku a po návratu do Čech zůstala v Praze a zahájila manažerskou kariéru ve farmaceutickém průmyslu. Filip po studiích pracoval v oboru webového designérství a procestoval svět. Potom, co se seznámili v Praze, začali společně pracovat na humanitárních misích na Předním Východě. Během jedné z nich se vzali. Po letech strávených převážně v zahraničí přišli na to, že potřebují svůj partnerský život stabilizovat, najít si společný domov a zkusit to jako ostatní.

Chtěli se na nějakou dobu usadit v Čechách. Začali delší dovolenou v Českém Ráji, kraji Ivetina mládí. Tady objevili výhody venkovského života. Kvalitní bydlení, cestování i volný čas by je ve městě stály mnohem víc a na vesnici je to bavilo. Setkávali se s místními v hospodě a při popíjení piva vymýšleli projekty od střeleckého dne až k obnovení spolku divadelních ochotníků. Neměli tak důvod svůj domov hledat jinde. Nezačali se ani starat o to, jak v Českém Ráji bytovou situaci vyřeší a prostředí jim samo vyšlo vstříc. Dům, na který je známí upozornili byl téměř prodaný, ale protože už byli v oblasti známí a působili jako pár, který se tam skutečně usadí, vybrala si jeho majitelka nakonec právě je. Získali tak zrekonstruovaný dům, do kterého nastěhovali jen několik kusů nábytku a pár osobních věcí a zabydleli se prakticky ze dne na den.

Od samého začátku si neplánovali, hledat zaměstnání v regionu. Nevěřili, že by tam našli takové, jaké by je bavilo a odpovídalo by jejich finančním požadavkům. A navíc, s více než sto kilometrů vzdálenou Prahou stejně nechtěli ztratit kontakt. Iveta si našla v Praze práci ve vedení neziskové organizace a Filip byl přijat na pozici konzultanta softwarové firmy. Tak získali prostředky na svůj „dvojí život“ v Čechách. Vzdálenost mezi prací v Praze a domovem ve vesnici Kacanovy Filip s Ivetou překovávají během hodiny a půl. Průjezd Prahou až do sídla Filipova klienta v Jažlovicích však trvá skoro stejně dlouho. Nejezdí proto domů denně, ale zůstávají většinu pracovních dnů v Praze a platí si podnájem. Víkendy a jednu noc v týdnu pak tráví v Českém Ráji.

V Praze teď bydlí v Dejvicích v dvoupokojovém bytě své známé, která je dlouhodobě mimo město. V několika bytech svých známých už bydleli. Na rozdíl od mnohých z nich má tento byt příjemnou atmosféru, která jim připomíná vlastní dům v Kacanovech. Uvědomili si tu, že i v pražském bytě mohou trávit více času a třeba tam i pozvat kamarády na večírek, než jen přespávat, jako to dělali dříve. Ve městě se většinu času soustředí na práci, která pro ně samozřejmě představuje prostředek k získání peněz, ale zároveň jim umožňuje zároveň se profesionálně seberealizovat.

Oba teď mají zaměstnání v oboru, který je zajímá a ve kterém se chtějí nadále rozvíjet. Iveta má za sebou kariéru v oblasti zdravotnictví i managementu a do projektu na podporu moderní rodiny, který je teď v popředí jejího zájmu, vkládá mnoho energie. Filip po studiích v oboru softwarového inženýrství nikdy dlouhodobě nepracoval a konzultování je pro něj prvním stabilním zaměstnáním. Nicméně už teď v něm získává pevnou pozici a slaví první úspěchy, a může začít pomýšlet na kariéru. Jeho pracovní den se občas protáhne a přičteme-li k době strávené v práci i cestu zpět do centra města, potkává se tu s Ivetou až v pozdních večerních hodinách. Přesto i v Praze tráví oba volný čas velmi společensky: chodí do kina, na koncerty a potkávají v hospodě známé, kteří by je na venkově nenavštívili.

Mnoho jiných je ale navštěvuje rádo. Hosty v „domečku“ v Českém Ráji Iveta s Filipem vítají skoro každý víkend a sdílí s nimi idylu současného venkova. V domě funguje všechno na elektřinu a v zahradě pěstují pouze nenáročné rostliny. Šetří tím čas na vycházky po okolí, zkoušky s ochotnickým divadelním spolkem, promítání fotografií ze svých cest nebo pořádání velikonočních rejů a posvícení. Při posezení s místními v hospodě Na Pohoři nepřestávají plánovat nové projekty. V „Ráji“ žijí více než bohatým společenským životem a pomalu se stávají nepostradatelnými členy zdejší komunity. Snaží se tu být co nejvíce a to i proto, že je pobyt v domě v Českém Ráji vychází mnohem levněji, než kdyby zůstali Praze. Od příbuzných a známých dostávají vejce a zeleninu, nákupy si vozí z diskontů a útrata, kterou udělají v místních hospodách, je ve srovnání s Prahou výrazně nižší.

Filip s Ivetou přejíždějí mezi Prahou a Českým Rájem teprve pár měsíců. Ale už teď vidí, že by se mnohé věci daly vylepšit. Vyhovovalo by jim například, kdyby mohli aspoň jeden den v týdnu pracovat z domova v Českém Ráji a nemuseli tak být všechny pracovní dny v Praze. V práci jsou teď noví a být v kontaktu s kolegy v kanceláři nebo klientem, pro kterého pracují, zatím musí Očekávají ale, že za několik dalších měsíců by se mohla tato možnost otevřít a oni by tak trávili stejnou část týdne na obou místech. Změnili už názor i na otázku bydlení v Praze. V „Ráji“ si zvykli na vysoký standard a pohodlí velkého domu, jehož interiér si upravili ke svému obrazu, a takový komfort by si přáli mít také ve své druhé bázi. Už by nebyli ochotni přespávat v bytě, ve kterém by se necítili dobře.

Současné útočiště budou muset brzo opustit a poohlížejí se po pražském podnájmu, který by měli jen pro sebe. Chtějí si vytvořit druhý domov, ve kterém se budou cítit stejně dobře, jako u nich na venkově. Pravidelný rytmus dojíždění dává životům Ivety a Filipa řád a oni tak nepociťují permanentní změny prostředí jako rušivé. Jejich vztah k oběma prostředím je hlubší, než pokud by trávili výrazně delší dobu je v jednom z nich, ale zároveň je ze stejného důvodu i mnohem povrchnější. V Praze jsou více než polovinu týdne a chtějí si tam vybudovat zázemí podobné jako v Českém Ráji. Mají tam přátele, tráví s nimi čas v pražských klubech a hospodách a městské prostředí je jim blízké. Za domov ale v podstatě považují Kacanovy, kde už mají vybudované zázemí.

Podílejí se tu na životě komunity, ale ačkoli se stávají její významnou součástí, svými výjezdy do Prahy se drží elegantně stranou jejích vnitřních konfliktů. Udržují si odstup od běžných problémů, jako jsou sousedské rozepře apod., a zároveň snáze odbourávají pracovní stres. Opájí se svobodou měnit prostředí, kdykoli se jim zlíbí. Úplné „doma“ si tak zatím nezvolili. A ani zvolit nechtějí. Současná vyvážená situace jim plně vyhovuje, na obou místech mohou totiž čerpat v podstatě jen pozitivní impulsy. Bezstarostně proplouvat se jim však daří jen udržováním statutu quo. Svůj životní styl mohou vést díky dobrému finančnímu příjmu. V mnoha směrech ale konstrukce tohoto stylu visí na vlásku. Pokud by někdo z nich změnil či ztratil zaměstnání, pokud by se jim narodilo dítě nebo se rozhodli odcestovat, celý vyvážený systém se lehce sesype. Je jim jasné, že nebudou do konce života posedávat na lavičce před vesnickým domkem nebo jezdit každý týden do Prahy. Počítají s tím, že někdy přijdou změny a jsou připraveni se s nimi vypořádat.

Epizoda:

Naplaveniny

Obyvatelé Prahy své město často zároveň milují i z něj utíkají. Venku za městem hledají něco nového – méně aut, více stromů, trochu tradičního stylu života. Prarodiče nové generace byli chalupáři a jezdili za město na víkendy natírat ploty a zalévat zeleninu na malých záhoncích. Nová generace o zahrádky nestojí, zato jí ale zajímají zážitky. A ty jim může nový venkov nabídnout. Domácí těm dnešním rekreantům říkají poněkud nelichotivě „náplavy“ nebo také „naplaveniny“. Zaplňují prázdné domy na samotách a o víkendu zabírají v hospodách místa štamgastům. Mají chuť bavit se tak, jak by se ve velkoměstě neodvážili nebo nedokázali.

Místní ale často zaujímají naprosto pasivní postoj k pracovním příležitostem, které se jim tímto samy nabízejí. Přiznejme si, že donutit domácí zvednout se z pohodlného křesla a přerušit sledování satelitu kvůli pořádání sobotní zábavy, je více než nepravděpodobné. ‘Naplaveniny‘ ale o svou zábavu stojí a tak si ji podle svých představ také uspořádají. Koneckonců, proto sem na ves také jezdí. Pořádají si tu zábavy, hody, posvícení atd., ale jsou to opravdu tradiční radovánky? Pamětníci starých časů říkají rozhodné „ne“ a dodávají, že to, co bylo dřív, nemá s těmito pohádkovo-televizními představami nic do činění. Jsou tedy snahy o oživení tradičních svátků na českém venkově jen vyumělkovaným kýčem pro pravidelné městské turisty? Ale nakonec – nepřináší obvykle náplavy na zemi, která už je vyčerpaná, úrodnou půdu?