Moldávie, země na pochodu

Text: Matthias Lutz, Kišiněv
Fotografie: Zuryna Lee, Praha

Ion

„Jak mám vydělat dostatek peněz, abych uživil svých šest dětí?“ Ion je nervózní, zhluboka šlukuje cigaretu a řadí vyšší rychlost řadící pákou minibusu, který řídí měsícem osvětleným městem. Ion je vysoké postavy, na sobě má starou mikinu. Když mluví, neustále zapaluje cigaretu za cigaretou, aby zaměstnal ruce a pořád se rozhlíží kolem, jakoby něco hledal. Bylo mu právě dvaapadesát, poslední tři roky pracoval nelegálně v Itálii jako řidič, vydělával si kolem tisícovky eur měsíčně. Nedávno se musel vrátit do rodné Moldávie.

Photo gallery

Předtím, než odešel před třemi lety do Itálie, prodal svůj dům v Kišiněvě. Za utržené peníze pořídil levnější domek na severu země, zbytek peněz nechal rodině a pak odjel, aby si vydělal peníze a zabezpečil jim tak lepší budoucnost.

Do Itálie vyjel na turistické vízum. Když mu vypršelo, zůstal tam nelegálně další tři roky, až do toho osudného dne posledního léta, kdy měl dopravní nehodu, ke které byla přivolána policie. „To byl můj černý den. Paní, se kterou jsem se srazil, měla příbuzného u policie, nejprve tedy volala policii a pak teprve sanitku. Tak přišli na to, že jsem v Itálii na černo, začalo deportační řízení a nakonec jsem skončil zpátky tady v Moldávii.”

Ališa

„Otec je v Rusku a matka v Itálii. Ne, nejsou tam na dovolené. Jsou v zahraničí od mých patnácti let.“ Ališe je devatenáct a žije sama v kišiněvském bytě.

Její dlouhé tmavé vlasy jí padají jemně do obličeje. Občas jí tak zakrývají její tmavohnědé oči, které mají v některých chvilkách vážný výraz ženy, která už toho má hodně těžkého za sebou, jindy jimi zase probleskuje něco z dětské lásky ke světu a jeho objevování. Ve svém hezkém městském bytě má nový televizor, stereo a taky počítač, na němž chatuje se svými přáteli.

Ališa nám s jistou stydlivostí podává čaj a pokračuje ve vyprávění svého příběhu. Drží přitom jednoho z medvídků, kterého si vybrala ze své bohaté sbírky. „Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, nejprve odešla matka a za rok a půl taky otec. Cítila jsem se velmi osamělá a všechno, co jsem musela řešit, pro mě bylo obtížné, ačkoliv mi matka telefonovala téměř denně. Dokonce i dnes se někdy cítím velmi osamělá a nemám nikoho komu bych se mohla svěřit se svými problémy. Taky je dost divná situace, když mě rodiče jednou za rok navštíví. Zvykla jsem si žít sama a najednou zas ta hra na rodinu.“

Odchod z Moldávie

Příběhy Iona a Ališi jsou pro obyvatele Moldavské republiky typické. V ulicích Kišiněva a v místních bistrech si můžete vyslechnout tisíce podobných osudů. Jisté je jedno: podle migrační zprávy Organizace spojených národů je v procentech ku počtu obyvatel Moldávie druhým největším vývozcem pracovní síly na světe.

Každoročně odchází tisíce Moldavanů do ciziny zkusit své štěstí. Své těžce vydělané peníze posílají domů a snaží se tak zajistit svým rodinám život bez každodenního stresu z finančního nedostatku a nemožnosti zaplatit za základní životní potřeby.

Statistická data se snaží o početní odhad takovéhoto obrovského lidského pohybu za prací do ciziny. Oficiálně udávaný počet je 350 tisíc lidí. Ale místní zdroje udávají až 1,2 milionu, což je fakticky okolo jedné čtvrtiny celkového počtu obyvatel Moldávie nebo také jedna třetina počtu jejích pracovních sil. Tento odhad bude zřejmě pravděpodobnější, neboť bere v potaz jak legální tak i nelegální migraci.

Nejpopulárnější cílovou zemí Moldavanů je Rusko kde pracuje 72,9 % mužské moldavské migrace. Nejvíce moldavských žen odchází taktéž do Ruska (40,7%), po kterém následuje Itálie (32,1%).

Lidé odchází, peníze přichází

Masivní pohyb Moldavanů ochotných pracovat v cizině nepřekvapuje, pokud se porovná průměrný měsíční výdělek v Moldávii, činící něco kolem 103 amerických dolarů (jedná se o oficiální odhad, místní zdroje uvádí 30 až 40 dolarů.) s průměrným měsíčním příjmem pracovního migranta v České republice, který se pohybuje kolem 527 dolarů. Migranti pracující v zahraničí posílají své těžce vydělané peníze domů svým rodinám a vytváří tak skutečný hotovostní tok ve výši asi 1 miliardy dolarů ročně. To činí dvakrát tolik nežli má moldavský státní rozpočet. V mnoha případech posílají moldavští migranti domů více než 50% svých výdělků a důsledkem toho žijí často v těch nejhorších podmínkách jaké může hostující země nabídnout. Vše jen kvůli tomu, aby zajistili svým rodinám doma lepší život. Většina peněz je přivážena domů osobně nebo přáteli a příbuznými. Pouze 15% převodů je admini-strováno bankami a přibližně stejné procento „rychlostními“ agenturami typu Western Union.

Okolo 70% z příchozích peněz se utratí na každodenní spotřebu, většina ze zbývajících 30% padne na vzdělání a jiné speciální výdaje, jako je pořízení nábytku, náklady na svatbu či domy. Pouze velmi malá část je vynaložena na investice do moldavského obchodu. Peníze vkládané jako obchodní investice se liší podle vzdělanostního statusu migrantů a procentuálně se pohybují mezi 1% až 6%.

Zůstat v cizině nadobro

Důsledky takovéto masové migrace jsou viditelné po celé zemi. Obyvatelstvo vesnic se více a více skládá ze starších ročníků a malých dětí, jejichž rodiče odešli do zahraničí.

Velký odliv lidí, kteří šli za prací do ciziny, způsobuje rovněž problémy pro ty, kteří zůstali a nemají v cizině žádné příbuzné. Stálý penězovod ze zahraničí způsobuje mimo jiné stálý nárůst cen, zvláště pak na trhu s nemovitostmi. Ceny nemovitostí v Kišiněvě vzrostly v posledních letech o 40%, v některých centrálních oblastech se až zdvojnásobily.

Jedna z interviewovaných osob, Rodica K., které je šestadvacet let a pracuje jako učitelka cizích jazyků, k tomu dodává: „Moji rodiče zde žijí a pracují od narození. Platí včas daně a pojištění, ale nic z toho se jim nevrací. Naprosto si nemohou dovolit koupit si auto nebo cokoliv luxusnějšího. Avšak lidé, kteří odcházejí do zahraničí, zde velmi často neplatí daně, pouze přivezou peníze a způsobují tak enormní nárůst cen veškerého zboží. Tím naší zemi nikterak nepomohou, pouze zpomalují její rozvoj. Ti, kteří zůstávají, jsou nakonec za hlupáky, ačkoliv jsou to právě ti, kteří naší zemi chtějí pomoci.“

Dalším velkým problémem je narůstající nedostatek vzdělaných lidí. Pro vzdělanější je odchod do ciziny mnohem snadnější, neboť umí cizí jazyky a jsou vítáni na dobrých postech ve společnostech v zahraničí. Odchod stále většího počtu vzdělanostní vrstvy zapříčiňuje klesající úroveň vzdělání a také ekonomika neroste tak rychle, jak by byla jinak mohla.

Cesta do Česka

Problém „odlivu mozků“ je ještě posilován přistěhovaleckými programy různých států. Například Česká republika rozvíjí program lákající kvalifikované pracovníky k imigraci. Začal před čtyřmi lety a byl zpočátku určen pro vysokoškolsky vzdělané lidi. Avšak letos byl program rozšířen a v Moldávii je již mnoho reklamních materiálů v tisku i v televizi. Navíc je ve spolupráci s moldavskými organizacemi zřízeno čtyřiadvacetihodinová telefonní linka pro zájemce.

Rozšíření programu bylo způsobeno velkým zájmem mezi cizinci, tento zájem se však neodrážel v počtu úspěšných žadatelů – nemnozí byli s to se začlenit. Žadatelé musí odpovědět na několik otázek týkajících se jejich vzdělání, pracovních zkušeností a materiální situace. V druhém kole musí prokázat, že mají vyhledané pracovní místo v České republice. Pokud splní všechny podmínky, mohou odejít do Česka za prací. Jedním z bonusů programu je možnost získat trvalý pobyt v České republice po dvou a půl letech, ne tedy po pěti, jak je jinak obvyklé.

Program průběžně „odlévá“ kvalifikované lidí z Moldávie a ti kteří jsou úspěšně zařazeni, jsou často smířeni se svým osudem a program tak má několik „úspěšnějších“ migračních příběhů. Případ Lidie L., která pochází původně z města Telenesti, je jedním z nich. Nyní žije již pátým rokem v České republice, pracuje jako zdravotní asistentka v nemocnici v Praze. Když před pěti lety imigrovala, byly pro ni začátky v prvním roce nelehké, hlavně kvůli jazykové bariéře a také musela znovu složit veškeré lékařské zkoušky v češtině. Lidie ovšem tvrdí, že jí lidé v Praze v tomto velmi pomohli a také měla velkou psychickou podporu ve své rodině, která s ní do Česka odešla. To byla velmi důležitá podpora. Lidie má rovněž zato, že se i její děti v Česku cítí dobře a jsou plně integrovány. Avšak Lidie je spíše výjimkou. Není snadné se do programu začlenit. Na informační linku volá velké množství lidí, nakonec se však okruh úspěšně začleněných žadatelů více a více zužuje.

Jiné cesty do Česka

Oficiálně udávaný počet moldavských migrantů v České republice byl kolem 4000 legálně pobývajících v roce 2005. V České republice je poměr mezi ženami a muži z řad moldavských migrantů stejný. Muži pracují ve stavebnictví a zemědělství, ženy jsou zaměstnány v úklidových pracech a v kuchyních.

Moldavan, který chce vycestovat do Česka, musí nejprve podniknout cestu jiným směrem. Protože v Kišiněvě není český zastupitelský úřad, zájemce o víza musí absolvovat dlouhou cestu do Bukurešti, což je dvanáctihodinová cesta tam a dalších dvanáct hodin zpátky.

Při žádosti o víza musí na českém zastupitelském úřadě složit 450 Eur, které obdrží po návratu z České republiky. V průměru musí zainteresovaní migranti vykonat tři cesty do Bukurešti za účelem zařízení cesty do Česka. V případě České republiky má plánované otevření zastupitelského úřadu v Kišiněvě brzo usnadnit vyřizování. Avšak v případě jiných cílových zemí, například Itálie, se však vše má situace ještě více zkomplikovat, neboť Moldavané budou potřebovat rovněž rumunská víza, aby v Bukurešti mohly žádat o víza na cizích ambasádách.

Avšak existuje taktéž velké množství nelegálních migrantů, většinou se jedná o muže pracující ve stavebnictví. Nemají takové jistoty jako jiní, kteří s pomocí příbuzných a přátel mají zařízen první kontakt se zaměstnavatelem, který jim pak pomohl získat víza. Většinou přijedou do hostitelské země na turistická víza a poté hledají práci. Dalším problémem kterému čelí jsou občasné kontroly cizinecké policie na stavbách. Ty ale nejsou jejich jedinou obavou. Neustále musí mít na mysli i další věci: zaplatí jim večer zaměstnavatel jak bylo domluveno? Nebo ne? Co když se stane nějaký úraz? Kde budeme v noci spát? Takže jsou šťastni když všechno dobře dopadne a mohou možná dokonce navázat nějaké důležité kontakty se zaměstnavateli, takže když přijdou příště, mohou si domluvit legální pracovní víza s pomocí českého zaměstnavatele.

Perspektivně není práce v Česku pro Moldavany zajímavou možností. Krátce před tím, než Ion dorazil s minibusem domů, mu začali v měsíční světle zářit oči a tváří mu prokvetl velký úsměv: „Brzo se přihlásím do kursu angličtiny. Kanada má velký imigrační program umožňující legální práci!“

Epizody:

Objekt z jiného vesmíru

Na ulici začali lidé znenadání divoce gestikulovat. Všichni zírají jedním směrem a opakovaně si to ukazují. Co to jen na ulici je, že to zaujalo i hluchoněmé? Snad obdivovaná filmová hvězda, že na ni lidé tak civí? Jedná se o novou atrakci ve městě? Nebo se pořádá neuvěřitelný výprodej v obchodním domě? Lidé za tím stále otáčejí hlavy, pak je k sobě tisknou aby pověděli známým, co že to uviděli. Je to něco skutečně zvláštního? Co to jen, proboha, může být? Něco neskutečného kráčí ulicemi Kišiněva a posílá pozdravy malým stydlivým dětem, které se nedokáží rozhodnout, zda je lepší riskovat nakouknutí nebo se skrýt za nohami svých nebojácných rodičů.

Cricova, hlavní město vína v Moldávii či dokonce na světě, o den později. Objekt se opět objevil. Chystá se ukrást světové zásoby vína? Doufejme, že ne. Způsobilo by to růst jeho ceny a to bylo by to horší než jakákoliv válka na Blízkém východě. Malý chlapec na kole od toho nemůže odtrhnout oči. Nevidí tak ani štěkajícího psa před sebou. Neodvratitelné se stane, vrazí do sebe. Není jisto, zda následující krátký šok je způsoben pádem chlapce z kola nebo objektem. Chlapce samotného se zeptat nemůžeme, neboť byl na nohou tak rychle, jak jen mohl a zmizel ještě rychleji. Navíc, co se týče všech strachů o zásoby vína, objekt si vzal dva litry a to legálním způsobem. Milion a čtvrt lahví v hlubokých sklepích zůstal nedotčen.

Podle nezávislých zpravodajských zdrojů se v průběhu dalších dní podivný objekt objevil znovu v malé vesničce zvané Vadula- Voda. V této vesničce byl objekt dokonce pozván domů neohroženým důchodcem, který dal nájezdníkovi dárky pocházející z jeho zemědělského podniku. Pyšně ukázal objektu své poraněné rameno a to pod přísným dohledem své – o lásku již dávno nepečující – ženy, a začal vyprávět o válce. Je možné že by hvězdné války nebyly vytvořeny Georgem Lucasem? Tento důchodce se jich vskutku účastnil, neboť mluvil o válce, jež se vedla na teritoriu, z kterého objekt pocházel. Objekt se začal usmívat a znenadání se zdálo, že nešíří strach a hrůzu, jako v předcházejících dnech.

Kdo je tento hrůzný a strašlivý cizinec, který přistál na planetě Moldávie – státu, který navštíví podle oficiálních statistik pouze 24 000 turistů ročně? Ne, nejedná se o dlouze vyhledávanou mimozemskou civilizaci! Byla to pouze malá Korejka s fotoaparátem na krku, velkým téměř jak ona sama.

Cesta z Prahy aneb jak přeměnit minibus v tanker s pivem

Po dlouhé noci jsem byl šťasten, že jsem se konečně dostal k autobusu, který mě měl dovézt bezpečně zpátky domů. Směl jsem doufat? Pln očekávání pohodlné jízdy jsem začal zrychlovat chůzi. Když jsem se však přiblížil, uviděl jsem, že má ukrajinskou poznávací značku. Zeptal jsem se poblíž stojící ženy, zda již přijel autobus do Kišiněva. Dostal jsem od ní zápornou odpověď. Po půl hodině čekání se ke stanici přiblížilo cosi malého a modrého – minibus do Moldávie. Jak slibovala reklama, byl vevnitř nainstalován malý televizor, jen klimatizace byla trochu starožitnější, než letáček uváděl – fungovala manuálním otevřením a zavřením okna. Dál se na zastávce půl hodiny nic nedělo. Nakonec se však řidič minibusu rozhodl, že budu tentokrát jeho jediným pasažérem.

Tak rychle, jak to jen šlo s autobusem roku výroby 1990, opustili jsme centrum města směrem k dálnici. Pohodlně jsem si natáhl nohy na sedadlo přede mnou a přimhouřenýma očima jsem sledoval kolem plynoucí krajinu, plynula stále rychleji a rychleji, avšak najednou pomaleji a pomaleji. Co se přihodilo? Dorazili jsme už po pouhé hodině jízdy na hranice? To nebylo pravděpodobné. Když jsem otevřel trochu více oči, uzřel jsem obrovský obchodní dům. Ach tak, pomyslel jsem si, musíme koupit naftu. Opět špatně. Náš minibus zastavil před vchodem obchodního domu za jiným účelem: „Pojďme nakupovat!“, vybídl mne řidič.

Dva muži tedy vešli do obchodu, přikročili k regálům s pivem, kde porovnávali a diskutovali ceny, až dospěli ke konečnému rozhodnutí. Poté, v ruchu rychlé akce byly naloženy dva nákupní vozíky tak plně, jak jen bylo možno. Po cestě k pokladně projížděli jsme kolem oddělení ovoce, kde k našemu překvapení byly v akci ananasy: dva za cenu jednoho! No nekupte to! To málo prostoru, co zbylo na vozících, bylo zaplněno ananasy. U autobusu na nás čekala žena, která dala řidiči balíček pro příbuzné doma, a brzy poté jsme pokračovali v cestě. Po zbytek cesty byly krabice s pivem a ananasy mými jedinými tichými spolupasažéry. Po překročení hranic jsme konečně vjeli do zelené moldavské krajiny. Cesta však nebyla ještě zcela za námi. Téměř v každé druhé vesnici jsme totiž zastavovali, předávali lidem k jejich radosti balíčky od příbuzných, a šťastni byli i ti, kteří byli obdarováni pivem.