Ukrajinská matka v cizině

Text: Olena Fedyuk, Ivano-Frankivsk
Fotografie: Leona Goldstein, Berlín

Úvod. Po legalizaci pobytu přistěhovalců v Itálii roku 2002 vzrostlo množství Ukrajinců, kteří se zdržují v Itálii legálně, ze 14 035 na 112 802 , tedy téměř desetkrát. Většina z nich – až 80,8% – přišla ze západní části Ukrajiny. 90% této migrace tvoří ženy v průměrném věku kolem 45 let. Z nich je 64,3% vdaných, 90,4% má děti, ale jen 5,5% je má v Itálii s sebou. Ženy, které nemají tu možnost nebo se rozhodnou děti s sebou do Itálie nebrat, je nechávají na Ukrajině s otcem, prarodiči, příbuznými nebo staršími sourozenci.

Photo gallery

29. června 2006 pořádala Řeckokatolická církev Ukrajiny ve Lvově kulatý stůl na téma „Děti migrantů za prací: nová podoba sociálního osiření“. Mezi otázkami, které zástupci církví, médií spolu s učiteli a místními vládními představiteli probírali, byl i návrh, aby ženy odcházející za prací do ciziny byly zbaveny rodičovských práv.

Motivy. Halyna Dra odešla za prací do malého italského městečka Montalcino, které má asi 5000 obyvatel a leží nedaleko Sieny, před šesti lety. Je jí čtyřicet osm let, na svůj věk ale nevypadá. Má štíhlou, sportovní postavu a blond vlasy nosí ostříhané do krátkého mikáda. Často se směje a lehkost, s níž vypráví svůj příběh, prozrazuje ženu, která je zvyklá být ve společnosti a pohybovat se na veřejnosti. Setkáváme se v ukrajinském Ivano-Frankivsku, v kavárně v centru města, kde se Halyna představuje slovy: „Ciao. Sono Anna. In Italia. In Ukraina sono Halyna.“

Halyna pochází z Tlumače, městečka na západě Ukrajiny o asi 8000 obyvatelích, které leží poblíž Ivano-Frankivska. Na vysoké škole vystudovala pedagogiku a před odchodem do Itálie pracovala jako učitelka na základní škole. Má dva syny, šestadvacetiletého Vitalyka a devatenáctiletého Voloďu. Manžel, který od roku 2000, kdy Halyna odešla, zůstal doma a staral se o syny, se s ní minulý rok rozvedl a vzal si její bývalou kolegyni a přítelkyni.

Na začátku příběhu Halyny je třeba vrátit se zpátky do dob, kdy se rozpadal Sovětský svaz. Tehdy, před patnácti lety, pevně věřila v rozvoj nezávislé Ukrajiny, ale situace se dramaticky zhoršovala. Chaos perestrojky podkopal nejen ekonomickou stabilitu a individuální jistotu lidí, ale více než to: „Mívala jsem perfektní život. Učila jsem na škole a svou práci jsem prostě milovala. Se svými malými žáky, s manželem, který učil na téže škole a s našimi dvěma syny jsem byla naprosto šťastná. Bydleli jsme jen tři minuty od práce, něco jsme si našetřili a naši žáci a jejich rodiny nás respektovali.“

Celý sociální systém se zhroutil jakoby přes noc, mnoho lidí se nedokázalo novým podmínkám přizpůsobit. Lidé přišli o úspory a běžně se stávalo, že nedostali plat třeba devět měsíců. Místo 100 hřiven měsíčně (dvacet dolarů) dostávala Halyna 10 hřiven s omluvou, že v bance nejsou peníze. Halyna vypráví, že zchudli natolik, že šest let měla jen jedny hezké šaty, které nosila na všechny důležité příležitosti. Jedna z jejích žaček, šestiletá holčička, jí jednou s dětskou upřímností řekla, že dnes musí být opravdový svátek, protože Halyna má přece na sobě své slavnostní šaty. Nicméně Halyna tvrdí, že jí osobně ani chudoba, ani rostoucí pocit hanby z chudnutí rodiny nevadily.

Co jí ale vadilo byla skutečnost, že její děti chodily spát hladové. „Nevydržela jsem se jim dívat do očí, když chtěli víc jídla, které jsem neměla. Jsou to chlapci, víte, a ti potřebují vitamíny a maso, aby dobře rostli. Pokaždé, když jsem si nemohla dovolit koupit jim to nebo ono k jídlo, tak jsem je místo toho objala a políbila. Ale hlad stejně nezmizel. Nedokázala jsem si představit, že moji synové by kvůli naší chudobě měli vyrůst v bídě, zanedbání, bez dobrého vzdělání a vyhlídek do budoucna. Halyna nevzpomíná na tyto časy ráda. Vypráví, jak pobízela manžela, aby šel pracovat do ciziny, ale ten měl různé výmluvy nebo říkal, že zdravotně není v pořádku. Jednoho dne si Halyna uvědomila, že to ona bude muset odejít a postarat se o rodinu. Říká, že si nikdy nemyslela, že něco takového bude muset udělat, že bude muset z Ukrajiny odejít.

Ale přišel den, kdy se k odchodu rozhodla s konečnou platností – bylo to poté, co uspořádala v Ivano-Frankivsku další šestihodinový seminář pro učitele, ale opět nedostala zaplaceno, jen další příslib. Cestou domů si Halyna všimla agentury nabízející zájezdy do Itálie, zeptala se, kolik to stojí, a prostě vyplnila formuláře. Potom, říká, jen doufala, že nedostane vízum, ale po dvou týdnech se agentura ozvala a stanovila datum odjezdu. Halyna si na 25procentní úrok vypůjčila tisíc dolarů, aby mohla zaplatit služby agentury, sbalila se a odjela. Když jí o dva měsíce později zemřela matka, nemohla se vrátit ani na pohřeb. Poprvé se na Ukrajinu vrátila po dvou a půl letech, když dostala italské permesso di soggiorno.

V cizině. Do Říma Halyna tehdy přijela na Štědrý den. Zavolala jedné Ukrajince, která jí podle známých v Tlumači mohla pomoci se sháněním práce a ubytováním. Ta žena jí ale řekla, že její manžel, Ital, s takovými věcmi nechce mít nic společného a ať jí prostě už nevolá. Tři dny spala Halyna na nádraží Roma Termini bez jediného kontaktu, se 150 dolary v kapse. Říct uměla jen „non parlo italiano. Když konečně potkala první Ukrajince, požádala je o pomoc. Vzali ji k další ukrajinské ženě, která za úplatu poskytovala ubytování a pomáhala přistěhovalcům hledat práci. Halyna našla práci v Montalcinu během jednoho dne – žádná z žen v ubytovně migrantů totiž nechtěla pracovat mimo Řím, ale Halyna práci prostě potřebovala.

Dnes má Halyna čtyři zaměstnání. Svou hlavní práci má v Casa di riposo, kromě toho se stará o dvě staré ženy přímo doma v rodinách. Když jí ranní směna v domově důchodců, kterou slouží od šesti do dvou hodin odpoledne, skončí, stará se Halyna o 95-ti letou paní. Češe jí, obléká, pomáhá chodit na záchod, vaří a tráví s ní čas, dokud se nevrátí dcera staré paní z práce. Ve dnech, kdy má směnu v domově od dvou do deseti hodin večer, tráví čas 30km od Montalcina, kde se stará o 88-miletnou paní, která žije se synem. Tady má Halyna na starosti domácnost, vaří, uklízí, pere prádlo. „Čtvrtá práce je můj domov, tak zvaný domov. Ano, bydlím tady, ale musím dělat všechno, jako by to bylo moje zaměstnání. Musím uklízet, prát a vařit večeře. Když to nedělám pořádně, pak se majitel domu velmi zlobí. Její třináctihodinový pracovní den nepočítá s žádnými přestávkami, Halyna pracuje i o víkendech. Když je unavená, vezme si na půl dne volno, aby mohla zajet do Sieny a poslat balíček synům. Má-li volnou hodinu, např. když jí jedna z pacientek nechá odejít dříve, vrací se do svého pokoje a studuje.

„Ráda se něco učím, dělala jsem to celý život. Když něco studuji, nemusím myslet na žádné problémy ani na nic jiného kromě toho, o čem čtu. Ráda čtu a píšu, pracuji na počítači a učím se angličtinu. Když jsem poprvé přišla do Itálie, hodně jsem alovala, ale to teď nejde, protože to zabírá hodně času.

Podle Halyny se tu s Ukrajinkami v práci zachází s respektem, který by nikdy neměly, kdyby stejné práce vykonávaly na Ukrajině. Většina žen si ke starým lidem, o něž pečují, vytvoří úzký vztah, jako by to byli členové jejich vlastní rodiny. Člověk nemůže strávit 24 hodin denně po sedm dní v týdnu s někým, koho nenávidí nebo kdo je mu lhostejný. Ukrajinky se často stávají nejbližšími důvěrníky svých zaměstnavatelů. Sdílí jejich vzpomínky, životní příběhy, dávají jim jídlo, péči, pozornost. Ačkoli, jak říká Halyna: „tahle blízkost je zavádějící, protože pro většinu Italů zůstávají Ukrajinky jenom zaměstnanci, které lze při první nepříjemnosti propustit nebo vyměnit.“

Halyna ví, že v řadách italských kolegů panuje proti Ukrajinkám mnoho předsudků. „Pro Italy je těžké představit si, že někdo, kdo má vzdělání a kvalifikaci zdravotní sestry jako já, odejde do ciziny dělat špatně placenou práci. Také si myslí, že když neumíte pořádně italsky, musíte být úplný ignorant a zaostalec. Ale je to jen jazyk a k tomu, aby se ho člověk naučil, potřebuje čas.“ Na obranu před takovými stereotypy Halyna formulace často převrací a žertuje se svými kolegy slovy „Co bys ode mně čekal, vždyť jsem jenom straniero!“ Nicméně nejobtížnější z toho všeho je pro ni odloučení od rodiny. Halyna říká: „Italky se mě často ptají: co jsi to za matku, když necháš děti samotné? Já jim ta obvinění nemám za zlé. Byly doby, kdy jsem si myslela, že tohle já nikdy neudělám. Takže jim prostě odpovím, že v životě asi nezažily opravdovou bídu a že doufám, že ji taky nezažijí“. Halyna domů volá několikrát za den a od ledna do července 2006 utratila za telefon 1500 dolarů: „Když jsem v Itálii, nemám nikdy klid, ani minutu. Starám se o starou babičku a přitom myslím na to, kdo se postará o moje syny doma“.

Zpátky doma. Od chvíle, kdy byl její statut v Itálii legalizován, jezdí Halyna domů každého půl roku. Tentokrát si vzala 15-ti denní dovolenou, aby mohla jet na urychlenou svatbu mladšího syna a na křtiny prvního vnoučete. Svatba byla pro Halynu překvapením. Voloďa to oznámil, když byla jeho 18-ti letá přítelkyně Anna v šestém měsíci. Když Halyna přijela domů, netroufali si její syn a budoucí snacha kvůli strachu z odsouzení lidí a studu za svůj „hřích“ ani uspořádat svatbu v kostele, ani koupit nevěstě bílé šaty. Otec Anny otec odešel pracovat na východní Ukrajinu a už se nikdy nevrátil a tak její matka vychovávala jedenáct let své dvě dcery sama. A samy i čelily všem pomluvám. Na civilní svatbě Anny s Voloďou pak matka nevěsty jen plakala a neřekla ani slovo.

Halyna říká, že její snacha vypadá hodně jako ona sama před 20 lety. „Tohle těhotenství a svatba jsou také jen důsledkem toho, že jsem odešla do Itálie“, říká Halyna. „Volodík potřeboval mateřskou něhu tak zoufale, že se zamiloval do dívky, která vypadá jako moje přesná kopie. Ale já jsem velmi šťastná, když vidím, že se milují a že jsou spolu. Připomínají mi Romea a Julii, jsou tak mladí a zamilovaní!“

Nicméně Halyna říká, že bez Itálie by se tento happy end neuskutečnil – jak z materiálního, tak morálního hlediska. Bez Itálie by si nemohla dovolit uspořádat opravdovou svatbu ani opustit morální postoje, které odsuzují předmanželský poměr. Halyna říká: „Byla bych jako matka nevěsty, jen samý pláč. Myslela bych si, že všechno tohle štěstí v životě našich dětí je hanba a tragédie! Teď ale vím, že se nemají za co stydět. Nevzdali se jeden druhého a teď jsou rodina, která čeká dítě.“ Během celého vyprávění mluví Halyna neustále o své rodině. Když se jí zeptám, co zkušenost z Itálie přinesla jí osobně, usměje se. „Konečně jsem se v sedmačtyřiceti letech naučila kouřit. Sice ještě neumím šlukovat, ale chci se to naučit. Myslím, že kouření vyznačuje v mém životě novou etapu. Itálie mě určitě naučila být silná a vytrvalá.“

Itálie se pro ni stala novým světem: „Myslela jsem si, že znám život, ale život v Tlumači byl jen tou lepší stránkou. Práce v Itálii ze mně udělala služku; začala jsem myslet a chovat se jako služka. Ale Itálie mně taky naučila, abych nikdy nepřiznala slabost. Naučila jsem se skrývat své pochyby a nejistotu, dělat svou práci a dosáhnout cíle. Člověk se musí neustále učit a zlepšovat, aby něčeho dosáhl.“

Od té doby, co je v Itálii, se naučila řídit auto, přihlásila se na kurzy práce s počítačem a na angličtinu. Naučila se plynně italsky. Její diplom z pedagogiky a certifikát sestry červeného kříže leží už přes devět měsíců na italské ambasádě, kde čekají na nostrifikaci. Halyna tam několikrát týdně volá, aby zjistila, jestli to nějak pokročilo, protože certifikáty nutně potřebuje k tomu, aby mohla vykonávat kvalifikovanější práci.

Přes šest let strávených v Itálii a přes všechno, čeho zde dosáhla, nechce Halyna zůstat v Itálii natrvalo. Dodnes vidí svou budoucnost jedině na Ukrajině. „Chci, aby děti žili na vlastní půdě, a jsem si jistá, že Ukrajina se stane brzo bohatou zemí. Nebudeme muset pracovat v cizině, na Ukrajinu začnou jezdit turisti. Věřím, že svojí prací tady přispívám k této transformaci – všemi penězi, které na Ukrajině investuji. Doufám, že Ukrajina a naše vláda jednoho dne uznají, že se o to všechny ženy tady také zasloužily.

Epilog. Migrace Ukrajinců za prací do Itálie pokračuje dál. Podle italského Ministerstva vnitra zde bylo v roce 2006 registrováno kolem 117 000 Ukrajinců. V interview pro noviny Express z 19. června 2006 socioložka Natalija Šega uvedla, že neoficiální počet Ukrajinců v Itálii může dosahovat 600 – 700 000. Převážně se jedná o lidi se vzděláním – inženýři, ekonomové, pracovníci ve společenských vědách, pedagogové. A většina z nich odchází do ciziny, aby svým dětem na Ukrajině poskytla lepší životní podmínky a vzdělání.

Epizoda:

Paolovi je šedesát dva let, je svobodný a žije s matkou. Pečovatelka, kterou pro ni najal, je Ukrajinka. Na otázku, zda by na tuto práci zaměstnal Italku, odpovídá s úsměškem: „Ne! Italka by takovouhle práci nikdy nevzala. Italská žena se přece musí starat o vlastní matku, ne? Musel bych jí platit na hodinu a asi by trochu uvařila, ale nezůstala by přes noc. Italka se soukromě postará maximálně o svou tchyni, ale ne o někoho cizího“.