Společně s výstavou Práce je jinde a doprovodným katalogem je i tato webová stránka jedním z hlavních výsledků projektu “Kolik cest vede na Florenc?”, na kterém spolupracovalo 32 fotografů a výzkumníků z České republiky, Německa, Velké Británie, Polska, Rumunska, Slovenska, Tchaiwanu, Ukrajiny a USA.

Účastníci projektu pracovali ve dvojicích fotograf – výzkumník a během léta 2006 sestavili dokumentaci šestnácti příběhů, kterou naleznete v tomto katalogu. V centru všech příběhů stojí lidé, kteří cestují z různých důvodů a různými směry za prací. Účastníci projektu spojili tradice dokumentární fotografie s antropologickým výzkumem, avšak nehledali ani tak zvláštní individuální příběhy, jako spíše takové lidi, příběhy a trasy, které reprezentují důležité proudy pracovní migrace v dnešní Evropě. Projekt „Kolik cest vede na Florenc?“ proběhl ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha, Rejs e. V. Berlín, Filmovou a televizní fakultou FAMU, Ostravskou univerzitou, EURES Česká republika a Poradnou pro občanství, občanská a lidská práva v rámci „Evropského roku mobility pracovníků“ a s podporou Evropské komise. Jaké pozadí má „Evropský rok mobility pracovníků“ a jak se náš nezávislý projekt vztahuje k cílům formulovaným Evropskou komisí?

NEROVNOST A MOBILITA

Nejlepším možným východiskem pro tuto diskusi je otázka nerovnosti. Proces evropského sjednocování má bezpochyby potenciál k tomu, aby se nerovnost mezi členskými státy pokud možno snižovala. Nicméně ve stínu tohoto pozitivního vývoje se objevuje nerovnost v nových podobách. Jednou z těchto podob je stále více patrná dělící čára mezi členskými státy EU a těmi zeměmi, které jsou příliš chudé a nestabilní na to, aby byly do EU přijaty. Mají Ukrajinci, Moldavané a jiné lidé ze zemí za hranicemi Evropské unie, důvod k oslavě jejího rozšiřování v situaci, kdy tento proces přináší nová omezení volného pohybu osob? Druhou, možná méně patrnou podobou nerovnosti, je rostoucí propast mezi úspěšnými a upadajícími regiony v rámci Evropské unie. Na jedné straně stojí ekonomicky problematické regiony, jako je východní Německo, severní Čechy, východní Slovensko či severovýchodní Anglie a na straně druhé regiony prosperující jako Bavorsko, Praha, Bratislava nebo jihovýchodní Anglie.

Tyto kontrastující příklady velmi jasně demonstrují fakt, že rostoucí regionální rozdíly v úrovních nezaměstnanosti a příjmů se stále častěji objevují v rámci jednoho státu. Ve Spojených státech amerických má kontrast mezi prosperujícími a znevýhodněnými regiony za následek velké přesuny obyvatelstva. Američané se stěhují v průměru dvakrát častěji než Evropané. Z pohledu České republiky, jejíž obyvatelé jsou ještě méně mobilní než průměrní Evropané, je ohromující sledovat, jak americká mobilita mění geografii celého kontinentu. Na jedné straně jsou prosperující jižní a jihozápadní státy („Sun Belt“), které jsou na vzestupu a kde se počet obyvatel dramaticky zvyšuje, na straně druhé stojí tradiční zemědělské oblasti Velkých planin nebo bývalá průmyslová centra, z nichž se kvůli exodu podniků a obyvatelstva stala vylidněná města. Mnoho ekonomů vysvětluje vysoký výkon amerického hospodářství právě mobilitou tamní pracovní síly.

Z tohoto pohledu by pak velké rozdíly v regionální nezaměstnanosti v Evropě nebyly důsledkem neadekvátních regionálních rozvojových programů, ale spíše symptomem neschopnosti Evropanů přizpůsobit se měnícím se ekonomickým a geografickým vzorcům. Výsledkem je nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle. Podle mnoho ekonomů vede tato nerovnovaha k horentním výdajům na socialní zabezpečení, regionalním nedostatků pracovních sil a působí jako brzda ekonomického růstu.

MOBILITA JAKO POLITICKÝ CÍL

S cílem transformovat Evropskou unii do podoby „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiky“ schválila Rada Evropy r. 2000 tzv. lisabonskou strategii. Jedna ze strategií, o nichž se v tomto dokumentu hovoří, je podpora pracovní mobility, což lze chápat jako poměrně zásadní politický obrat. Nebyl to právě strach z nekontrolovatelné pracovní migrace ze střední a východní Evropy, který představoval jednu z nejobtížnějších překážek rozšiřování EU? Není jedním z cílů strukturální politiky zabránit odlivu mozků ze znevýhodněných regionů? Cožpak nespolupracují pohraničníci členských zemí intenzivně na zamezení vstupu potenciálním pracovním silám ze zemí jako jsou Ukrajina, Bosna nebo Maroko na území EU?

Jedním z vysvětlení těchto očividných nesrovnalostí je nesoulad mezi Evropskou komisí a jednotlivými členskými státy. Na kontinentu, kde strach z přistěhovalců za prací patří už celá desetiletí k folklóru volebních kampaní, má pracovní mobilita často konotace hrozeb, jako jsou: rostoucí konkurence, ztráta místní identity či zvýšená kriminalita. Dalším vysvětlením tak zřejmých nesouladů v politických strategiích jsou legitimní otázky po přínosech mobilnějšího způsobu života. Zvládnou centra ekonomického růstu příliv migrantů? Co se stane se znevýhodněnými oblastmi, pokud z nich odejdou nejmladší a nejproduktivnější lidé? Jaké důsledky má požadavek flexibility pro rodinné vazby a síť sociálních vztahů?

Třetí důležité vysvětlení je rozlišení mezi občany EU a občany ze „třetích“ států. Toto rozlišení se projevuje mj. v tom, jak Evropská nie užívá slov „mobilita“ a „migrace“. EU chce podporovat „pracovní mobilitu“, kterou definuje jako pohyb občana EU po jiných zemích nebo v rámci téže země a chápe ji jako cosi pozitivního. Na druhé straně slovo „migrace“ se užívá většinou v kontextu kontroly a prevence, hovoří-li se o osobách z nečlenských zemí, které se snaží dostat do místa, jemuž kritici přezdívají „pevnost Evropa“.

DISKUSE O MOBILITĚ

Otázky a dilemata v předchozích odstavcích signalizují, že je naprosto nutné o fenoménu pracovní mobility debatovat v širším kontextu. Ve snaze přispět k této debatě jsme v projektu „Kolik cest vede na Florenc?“ odmítli vycházet z arbitrárních definic jako je opozice pojmů „pracovní mobilita“ a „migrace“. Tento přístup se odráží ve výběru osob, jejichž portréty náš projekt přináší. Největší skupinu tvoří příběhy Čechů a Slováků, kteří pracují v západní Evropě. Pak následují tři další skupiny: příběhy Slováků žijících a pracujících v České republice; příběhy tří Čechů, kteří dojíždějí za prací v rámci vlastní země; a tři příběhy lidí z Moldávie a Ukrajiny, kteří pracují v zemích Evropské unie.

Příběh Vasilea, který odešel v patnácti letech z rumunské vesnice do menšího města poblíž Madridu, by mohl být součástí poslední skupiny. Vasil se však, na rozdíl od Halyny, Iona a Ludmily, tedy ostatních migrantů z nečlenských zemí, stane, poté co Rumunsko vstoupí do Unie začátkem r. 2007, občanem EU. Nicméně členství v EU, jak ukazuje příběh Zuzany, Slovenky, která pracuje jako ošetřovatelka pololegálně v Rakousku, nutně neznamená plné uplatnění práva volného pohybu. Je zvláštním paradoxem, že zatímco EU vyhlašuje „Evropský rok mobility pracovníků“, některé z členských zemí zároveň zavádějí dočasné regulace, které mají občanům z nových členských zemí zabránit v tom, aby mohlo být právě toto právo na mobilitu uplatněno. Jak jsme již naznačili v případě Vasilea, potvrdil výzkum náš předpoklad, že definice a dělící linie jsou daleko nejasnější, než jak se mohou na první pohled jevit.

Některé příběhy také ukazují, že to, co podporuje pracovní mobilitu, není vždy očekávání ekonomického prospěchu. Někteří opustili svůj domov kvůli nedostatku příležitostí, jiní, jako francouzsko-skotský manželský pár žijící v Brně, odešli hledat nové zkušenosti a odlišný způsob života. Naše poděkování patří v první řadě všem portrétovaným, kteří souhlasili s tím, že je vyfotografujeme, poskytli nám rozhovory a nechali nás vejít do svých soukromých životů. Děkujeme také všem, kteří na projektu podíleli, za jejich čas a nadšení. Doufáme, že osobní příběhy šestnácti lidí nám nejen pomohou lépe porozumět těm, kdo se stěhují za prací, ale i fenoménu migrace jako takovému.