Bojím se, že se probudím a budu muset odejít. Jak česká média formují obraz cizinců?

Její strach není iracionální. Je to reakce na prostředí, které ji opakovaně připomíná, že sem možná nepatří. Česká média přitom nemusí lhát, aby tento dojem vytvořila. Stačí, co se rozhodnou nezobrazovat.

Co média říkají a co zamlčují

Analýza 210 článků z českých online portálů ukázala, že více než polovina z nich o cizincích informuje negativně. Nejčastějším tématem je kriminalita, která se objevuje v téměř každém třetím článku. Humanizující zobrazení, které by cizinci přiznalo vlastní příběh a individualitu? Méně než sedm procent. Nejde přitom o to, že by média lhala. Jde o to, co považují za hodné pozornosti.

Třiatřicetiletá Ruska žijící v Česku to vystihuje přesně: „Česká média zobrazují cizince hlavně v souvislosti s problémy jako kriminalitou, konflikty nebo politickými tématy. Přitom realita mého života tady je mnohem obyčejnější: práce, studium, rodina, snaha normálně fungovat.“

Jiná Ruska, o deset let mladší, popisuje mechanismus, který dobře rozpoznáme i bez výzkumu: „Když policie informuje o nehodě, ve které byli cizinci, média to v 90 % případů hned hodí na Rusy nebo Ukrajince. Nakonec se ukáže, že viníkem byl třeba občan Turecka.“ A následně pojmenovává důsledek: „Pokud se v novinách neustále objevuje spojení národnost + incident, člověk si podvědomě vytvoří rovnici, že daná národnost rovná se problém.“

Skrývat původ jako obranná strategie

Mediální obraz by mohl být jen abstraktním tématem akademických prací, kdyby neměl reálné dopady. Ale má je. Dotazovaná třiatřicetiletá Ruska sdělila, že někdy záměrně neříká, odkud pochází, aby se vyhnula konfliktu. Čtyřiadvacetiletá Ruska zažila v MHD přímý verbální útok, když ji řidič vyzval, ať jede zpátky na Ukrajinu, přestože pochází z Ruska. Dvaapadesátiletý Ind žijící v ČR více než dvacet let popisuje souběžnou diskriminaci na trhu práce i při hledání bydlení.

Jsou to individuální příběhy, ale nejsou náhodné. Opakují se napříč různými národnostmi, délkami pobytu i životními situacemi. Mediálně konstruovaný obraz cizince jako problematické kategorie se propisuje do každodenního života, do pracovních pohovorů, do vztahů se sousedy, do toho, jak se člověk rozhodne odpovědět na otázku „odkud jsi?“

Dvaadvacetiletý Vietnamec, který v ČR vyrůstal od dětství, shrnuje, co ho na mediálním zobrazení své komunity trápí: „Česká média se u Vietnamců zaměřují na krimi, krádeže nebo nelegální činnosti. Jde ale o malou část vietnamské společnosti. O té vzorné většině se nikdo nedočte.“

Číst zprávy s nadhledem

Online zpravodajství přitom není jediným prostorem, kde se tyto obrazy utvářejí. Sociální sítě jsou dalším místem, kde se negativní stereotypy šíří bez jakékoli redakční korekce, a výzkum ukazuje, že anonymní autoři píší o cizincích negativněji než podepsaní. Rozdíl není malý.

Dobrá zpráva je, že ne všechna média fungují stejně. Informačně orientované portály vykazují výrazně vyváženější tón než ty zábavně zpravodajské. To znamená, že alternativní způsob zobrazování cizinců existuje, jen se o něm rozhoduje méně redakcí.

Mediální gramotnost není abstraktní pojem. Je to schopnost všimnout si, co v článku není, jaký příběh se nevypráví, čí hlas chybí. A ta schopnost se ukazuje jako důležitější než kdy dřív, protože prostor, který seriózní zpravodajství nevyplní, zaplní jiné hlasy, bez redakční rozvahy a bez kontextu.

„Dokud budou média psát jen o problémech, a ne o přínosech a běžném soužití, bude se realita cizinců v Česku vždy drasticky lišit od toho, co si lidé čtou v novinách.“

— Ruska, 23 let

 

Foto: Magnific.com